Osamělá

Když jsme se rozešli s Rosťou, mým dosavadním přítelem, s kterým jsem byla posledních pět let, náhle jsem nevěděla, co dál. Co přijde? Najednou jsem netušila, co budu dělat dál. Přece jen jsem si na Rosťu zvykla. Přiznávám, zpočátku to nebyl žádný můj vzor a ideál. Vlastně se mi vůbec nelíbil. Pak byl ale ke mně hodný a hrál si na gentlemana, a tak si mě postupně získal. V závěru jsem ho měla i ráda. Byl nějakou dobu galantní a snažil se mě všude doprovázet, dokud ho to neomrzelo a nezačal mi pomalu vyčítat i to, že dýchám. Když mi téměř sepsal harmonogram, kdy smím chodit na toaletu a kdy se sprchovat, když je u mě na návštěvě nebo já u něj, utekla jsem od něj. Ostatně, měli jsme každý svou domácnost, a tak rozejít se nebylo tak těžké. A přesto jsem asi týden cítila na hrudi takovou těžkost. Byla jsem prostě náhle sama.

A pak k nám do firmy přijeli dva muži z dceřiné společnosti něco zařídit. Jeden z nich byl starší, prořídlé vlasy, ženatý pan Paleček. Tím druhým byl můj sen. Jinak se to nazvat nedá. Každá holka má snad svůj ideál. I muži ho mají. A najednou byl tu, stál proti mně a nádherně se zubil. „Jsem Martin, a prý vaše dvojče,“ přivítal mě.

Hnědé kučeravé vlasy, výška kdesi do nebes a krásně modré oči. Mám slabost pro vysoké muže. A tento s rukama jak lopaty stál zatraceně za hřích. A krásně voněl.

Váhavě jsem se mu představila. Ty silné ruce jako lopaty mě jemně stiskly, a já byla ztracená. Utápěla jsem se v těch studánkově modrých očích a na chvilku jsem snad i zapomněla, že jsem v práci. Martin nejen že se narodil ve stejném roce jako já, ale i on měl ve svém rodném listě stejné datum, jako mám já. V tu chvíli se v mém nitru ozvaly zvony, které bily na poplach. Jak jsem později zjistila, tak i Martinovy vnitřní hodiny odbíjely právě na poplach. Ti dva měli totiž u nás na firmě práci na celý měsíc. A tak jsem přijala nakonec i Martinovo pozvání na kafe. Bylo mi s ním krásně. Ač jsem byla notně nervózní, na ten den do smrti nezapomenu. Stejně tak jako na první pusu, kterou jsem od něj dostala. Já, na hřbetě čtyři křížky, se najednou propadala do mdlob a cítila se jako malá holka. Tolik se mnou zájem toho krasavce zamával. Na druhé schůzce mi řekl, že má přítomnost má na něj stejný vliv. Nemohli jsme se nasytit vzájemného objímání a já nemohla necítit, jak se mým i jeho tělem rozlévá jemné mravenčení.

Vlastně jsme toho moc nezažili. Pár pozvání na kávu, několik procházek. Tvrdil, že je sám, ale příliš brzy mi oznámil, že se k němu chce vrátit jeho bývalá přítelkyně.

Kristýna byla s Martinem šest let. Bydlela s ním, ale poslední rok začala trpět psychickými problémy. Náhle se začala poškozovat. Trpěla bludy. Například se nejednou snažila vyříznout si čip, který jí údajně do těla implantovali mimozemšťané. A tak se s ní Martin po těch šesti letech rozešel a ona se vrátila k rodičům. A teď, když jsem ho konečně potkala, se ohlásila, že se chce vrátit. A Martin se cítil povinován jí pomoci. Můj ideál se mi vzdaloval. A to mi, ne, nám, bylo spolu tak hezky. Podle Martinových slov jsem se mu také líbila. Náramně jsme si rozuměli. Bylo mi těžko, že se mám s tím jemným, milým a krásným obrem rozloučit. Martin mi to ale nijak neulehčil. Kristýna se vrátila k němu s kufrem, ale my se i nadále občas vídali. To, co nemohl mít od ní, měl u mě. Nikdy mezi námi nedošlo k intimitám. Z mého pohledu byl zadaný. V jeho posteli spávala jiná žena, kterou jsem možná litovala, ale ještě víc nenáviděla. Byla tam, kde jsem mohla být možná já.

Čím víc jsme se vídali, tím jsme si byli bližší. A jediné, co narušovalo naše „vzdušné“ pouto, protože jsme respektovali tak trochu tu psychicky narušenou paní, byla právě ona. Jako by tušila, když se Martin jako zdržel v práci, že je právě se mnou. Ano, tehdy už o nás věděla. Martin byl snílek a upřímný člověk, bohužel až moc. Dovolil Kristýně, aby znala jeho hesla do mailové schránky i do všech aplikací, kterými jsme komunikovali. A tak jsem mu psala a vůbec netušila, že naše zprávy, které měly být soukromé, četla i ona. Nejprve četla, a pak mě i bombardovala nejrůznějšími zprávami. Dávala mi v nich najevo, že právě jí Martin patří. A když byl náhodou se mnou, tak mu volala a hystericky řvala. Nejednou přijel domů z práce a našel ji s čerstvě pořezaným zápěstím či stehny. Netušila jsem, jestli to dělá záměrně, nebo je skutečně nemocná.

Nechtěla jsem to komplikovat a trýznit sebe, Martina a konec konců i ji. Bylo to těžké, ale musela jsem se s tím milým, jemným a mně tak blízkým klukem rozloučit.

Na závěr jsem mu dala ještě radu, aby se spojil s jejím psychiatrem a snažil se zjistit, co ho s Kristýnou po boku v budoucnu čeká. Kývl, a já vyklidila pole. Jediné, po čem jsem netoužila, bylo změnit ho v bojové. Ano, prohrála jsem. Pro klid toho, koho jsem nosila v srdci, jsem se musela právě od něj oprostit.

Nový začátek a nová startovní čára byly snad ještě těžší, než když jsem před časem odcházela od Rosti. A to náš vztah nikdy nepřekročil hranici přátelství.

Čas šel dál a já na Martina pomalu zapomínala. Už nikdy jsem nepotkala muže, který by se mi tak líbil. Už nikdy jsem nezažila pocit zamilovat se na první pohled. Občas jsem měla nutkání ho vyhledat a alespoň se zeptat, jak žije. Neudělala jsem to, a přesto jsem se o něm brzy dozvěděla.

Když jsem četla titulky v novinách a vyhledala si podrobnosti na internetu, bylo rázem jasné, co se stalo. U Kristýny postupně propukla silná schizofrenie. Přestávala rozeznávat, co je blud a co realita, až jedno ráno, když Martin odešel do zaměstnání, vstala, škrtla sirkou a šla klidně zase spát. Vypálila tak celý jeho dům a jen na poslední chvíli ji zachránili. Dnes má Kristýna nové ubytování, v novém domě s nápisem „PSYCHIATRICKÁ LÉČEBNA“. Nepochybuji ale, že Martin, kdyby se dostala z akutní fáze nemoci, se Kristýny opět ujme. Prý proto, že je naučen pomáhat a ona ho přece potřebuje. A tak já, zdravá a bolavá, jdu životem dál a sama.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete