Otevírejte, prosím

Často slýchávám diskuze na téma, zda mají muži ženám otevírat dveře. Objevují se neustále stejné argumenty. Ze stran většiny žen, že je to milé a vůbec jim to nevadí, vítají to. Ze stran mužů, že by to mohlo být vnímáno jako sexuální obtěžování a to si přeci nemohou dovolit. Když to nebylo sexuální obtěžování několik staletí, proč by se to najednou mělo změnit?

Neznám ženu, která by si stěžovala na to, že by jí muž otevřel a podržel dveře. Na tohle si nepostěžovala ani kamarádka, kterou by většina mužů hodnotila jako feministku. Měla za podržení dveří jen pochvalná slova.

Jistě znáte tento vtip: „Na co žena potřebuje svého muže? No, přeci na to, aby jí podržel dveře, když v obou rukou nese těžký nákup.“  Ten vtip je bohužel dost smutný a reálný. Ukazuje, co se stalo s rolí ženy v dnešní společnosti. Všímáte si? Muž má prázdné ruce a může otevírat dveře. Co dělá žena? Táhne těžký nákup. Netvrdím, že to běžné, a že takhle to funguje v každé rodině. Ale svým způsobem to symbolizuje to, co se děje v posledních desetiletích. Zatímco ženě je na bedra vkládána stále větší zodpovědnost a těžší břemeno. Mužům se pomalu ztrácí jejich mužná role a často z nich bývá sňato břemeno zodpovědnosti a rozhodování.

Spoustu z těchto věcí si děláme i sami. Nevím jak vás, ale mě maminka vychovala v duchu: „Musíš zvládnout vše, jsi prostě ženská.“ Nemyslela to zle, věřila, že dělá dobře, že mi to v životě pomůže. Velmi těžko se mi přijímá jakákoliv pomoc. Mám pocit, že musím nejenom vše zvládnout, ale přitom se postarat ještě o další spoustu lidí. Pořád mám v sobě zakódováno, že hledám-li pomocnou ruku, najdu ji na konci své paže. Zároveň vidím, jak některé matky vychovávají své syny, umetají jím cestičku a z nich se stávají mamánci, kteří nejsou ochotni se o nikoho postarat. Nestarají se ani o své přítelkyně, o které mimochodem rychle přicházejí. A nestarají se ani o svou matku ve chvíli, kdy přijde o své síly a nemůže se starat o ně.

A jak se tohle vše projevovalo na otevírání dveří?

No prostě tak, že jsem si dveře otevírala sama, málokdo mi dveře podržel. Naopak se mi čas od času stávalo, že mi pán jdoucí přede mnou dveře málem přirazil na nos a vůbec ho nezajímalo, že mám plné ruce tašek. Chtěla jsem, aby mi muži naprosto běžně otevírali a nedělo se to. Nevěděla jsem, jak to změnit.

Přišla jsem na to náhodou a od té doby to dělám. Ale pořád mám v sobě, že si na to musím dávat pozor, ještě to neumím úplně automaticky. Teď už většinou nemám problém s otevíráním, když je poblíž nějaký muž. A to fakt nejsem žádná štíhlá mladá sexy kočka, na kterou je potřeba za každou cenu udělat dojem.

Co jsem začala dělat?

To nejtěžší, na co si pořád musím dávat pozor, je, že když vidím blízko muže nebo s nějakým (nějakými) jdu, musím v dostatečné vzdálenosti ode dveří přibrzdit a dát drobný náskok. Muž se dostane první ke dveřím, a když je otevře, většinou je mu blbé mě nepustit jako první. Já se pak snažím vykouzlit upřímný úsměv s poděkováním a případně i pochvalou. Chce to trénink a půjde to samo. No a od té doby s otevíráním dveří nemám problém. Muži, kteří mě znají, se těší na pochvalu. A ti, co mě neznají, nějak záhadně vytuší, že je budu chválit a také otevírají.

Já vím, prostá babičkovská moudrost: „Mužského musíte pořád chválit a ještě znova chválit.“ Fakt mi dalo práce, než jsem na to taky přišla a pořád to ještě důkladně neumím. Ale zase na druhé straně. Udělá mi radost, že otevře dveře? To víte, že udělá. Tak proč bych mu neudělala radost taky pochvalou, že provedl něco úžasného.

Málokterý muž má v krvi zcela přirozeně ženám otevírat dveře. Já jednoho takového znám. Mého více než sedmdesátiletého kolegu z práce, mi závidí všechny kamarádky, kterým jsem o něm pověděla. Všechny jsme se shodly, že je prostě úžasný. On totiž ženám otevírá i dveře s fotobuňkou. Jedna kamarádka s očima navrch hlavy se zeptala, jak to dělá. Jednoduše. U dveří s fotobuňkou trošku předběhne, mávne rukou a dámu pustí jako první. Myslím, že tohle oslní každou.

Takže pánové, prosím, otevírejte dveře. Budete z toho mít taky radost a mnohem více radosti rozdáte.