Ouka Leele - Transgresivní utopie

Ouka Leele je významná španělská fotografka, která vstoupila na uměleckou scénu v osmdesátých letech. Patří mezi jména spojovaná s tak významnými osobnostmi jako Cindy Sherman nebo filmový režisér Pedro Almodóvar. Ve své výtvarné mluvě autorka uskutečňuje fúzi dvou odlišných fenoménů fotografie a malby.

Prostřednictvím specifických fotoakvarelů vizualizuje své surrealismem ovlivněné vidění světa a vytváří díla, v jejichž názvech často cituje úryvky básní. Výstava na Staroměstské radnici představí fotografické práce cyklu Transgresivní utopie vytvořeného pro 11. ročník Bienále umění v Káhiře, kde Ouka Leele v roce 2008 reprezentovala Španělsko.

MANUEL ROMERO: REBELUJÍCÍ UTOPIE

vystava „Teprve když jsem se vynořila z černočerné noci, kde jsemzaslechla volání smrti, jsem konečně dokázala zatoužit po věčném životě.“ Děsivá a hluboce podnětná slova, jež nám mohou posloužit při rozhodování o tom, jak vnímat a jak se snažit chápat nejen dílo této výjimečné umělkyně, nýbrž i její ukotvení ve světě, její pohled do vlastního nitra. Ve svém díle se dobírá brilantního ponoru do prostoru vymezeného hranicemi, jež určovaly její dětství, než ji jako dospívající dívku nečekaně zasáhly fenomény smrti a bolesti: „vezmi ode mne tento pohár“, a vše, co se odehrávalo potom, už bylo jen bouřlivým přívalem senzitivity, jehož výsledkem je to, co pedagog a známý kritik Francisco Calvo Serraller označuje za „příběh bez konce“.

Prostřednictvím své nedávné výstavy nazvané "UNPUBLISHED/NEPUBLIKOVÁNO“, kterou jsme měli možnost zhlédnout v madridském Museo del Traje, se projevuje jako výtvarnice, jíž se daří transformovat v umělecké dílo vlastní životní osudy. Autobiografické stopy, které za sebou tato umělkyně a její postavy zanechávají po celém světě, jsou totiž bezpochyby uměním. Ouka Leele, jimi otevírá cestu k završení fenomenologie zobrazení prodchnutého emocionalitou a lyrismem, znovuoživenými vzpomínkami na rodinu a dospívání, jež s sebou zároveň
nesou i jakýsi opar fetišistické nostalgie.

V rámci tohoto procesu poznávání zásadních věcí v umělkyni neustále narůstala potřeba, jež záhy vyústila ve snahu proměňovat reálný prostor, který jí byl vymezen, a kodifikovat v něm vlastní sny do podoby oslňujícího světla, tedy v důsledku vytvářet jakousi utopii. Tak se stalo, že po fázi sklíčenosti, v níž hledala svého „krásného prince“, pátrala po vlastní identitě v odrazu své „vodní duše“ a ověřovala si pravdivost tvrzení, že „každičký centimetr zemského povrchu je zabydlen anděly a archanděly“, dospěla Ouka Leele nakonec do okamžiku pokorného prozření, v němž přijala své osudové poslání umělkyně.

Toho dne si se vší skromností zapsala do deníku: „Pronikl mnou právě paprsek světla,“ a přistoupila k pořádání výstav a veřejných vystoupení, během nichž si budovala kontextové pozadí, v jehož rámci není žádné
z jejích děl, z jejích fotografií, ničím víc než odrazem oné prvotní introspekce, výslednicí hlubinného ponoru do vlastní umělecké duše. V tomto bodě pak nastává okamžik, kdy už se v důsledku „osvícení“ oním zářivým paprskem, jak říká Barbara Allende, jednou provždy proměňuje v Ouku Leele,
a kdy právě proto jako by „věděla cosi o tom, co čeká na ty, kteří mají přijít po ní“.

Začala se tedy s plnou vervou věnovat fotografii a my jsme se tak mohli těšit vystava z jejích velkolepých projektů – „Cybele“, obřích polaroidních snímků pro firmu Cartier, a posléze „Octopus Boulevard“. V těchto projektech, stejně jako ve většině fotografií zařazených do této výstavy, pojednává umělkyně téma oné neopakovatelné dichotomie mezi spiritualitou a tělesností, jež tak zřetelně prostupuje její dílo. Poté, co se trvale zabydlela v království fotografie, se zdá, jako by se Ouka Leele, vyzbrojena svou rebelující moudrostí, snažila dosvědčit pravdivost slov jednoho z největších myslitelů súfického učení: „Užívej toho, co ti bylo svěřeno.“

Což jen dokládá správnost rozhodnutí, na jehož základě jí byla před třemi lety udělena Národní cena za fotografii. Neměli bychom opominout ani velké ocenění, kterého se této výstavě dostalo, když byla umístěna v Čestném pavilonu na posledním ročníku bienále umění v Káhiře, které autorce vyneslo čestnou medaili za účast. Madrid, prosinec 2008
Manuel Romero Doktor umění. Absolvent magisterského studia filozofie
na Universidad Complutense v Madridu a na Sorbonně v Paříži. Kurátor více než sta mezinárodních výstav, realizovaných ve spolupráci s Ministerstvem kultury Španělska, Institutem Cervantes a Sekcí pro kulturní záležitosti španělského Ministerstva zahraničních věcí.

OUKA LEELE – ŽIVOTOPIS

Narozena 1957 v Madridu. Dětství prožívala mezi Madridem a San Rafaelem, kde se jí do duše navždy vryl tamější les. Od velmi útlého věku trávila nejvíce času kreslením, malováním a hltáním uměleckých publikací. V madridském Pradu jí učarovaly barvy a štětcová technika, jíž El Greco zachycoval na svých malbách oděvní prvky; tyto dojmy v ní probouzely stejnou emoční odezvu jako barevná rozmanitost přírody. Když na pouličním trhu v Esteponě poprvé prodala své kresby, provázelo tuto zkušenost příznivé znamení v osobě kupujícího, který vystoupil z člunu, kouřil dýmky a na hlavě měl námořnickou čapku, a který jí řekl: „Koupím si je, protože vím, že jednou budete velice slavná.“

1976: Na radu spolužáka z výtvarné školy se zapsala na školu fotografie Photocentro, kde začala poprvé uvažovat o dalším výtvarném směřování. Její první fotografie byly publikovány v knize Principio, 9 jóvenes fotógrafos
espaňoles, vydané nakladatelstvím Diorama Ediciones. Od tohoto okamžiku se stala fotografie bezděčnou součástí její umělecké dráhy a už ji neopustila.
Její nutkavá potřeba věnovat se malování ji postupně dovedla k propojení malby a fotografie, což položilo základ jejímu výsostně svébytnému tvůrčímu výrazu, jenž v sobě spojuje prvky scénografie, sloužící jako podklad pro fotografování, a malby.

vystava V důsledku kontaktů s dalšími výtvarníky dospěla k rozhodnutí vzdát se myšlenek na studium výtvarného umění a pokračovat ve svém tvůrčím
hledání jako samouk. 1978: Přestěhovala se do Barcelony, kde dokončila cyklus Peluquería, poprvé vystavený v roce 1979 v tomto městě a v roce 1980 v Madridu, přičemž prvkem otevírajícím tuto výstavu bylo sele se žárovkami místo očí a tlamičky, připomínající rafi novaný účes, a oblečené do šatečků harmonikového střihu, připomínajících velký fotografický
měch. Její tvorba se vyvíjí po linii zahrnující divadlo, tanec, film, fotografii a malbu.

1980: Přestěhovala se do New Yorku, kde si uvědomila, že ideální místo pro svou tvorbu nalezne prostřednictvím ponoru k samotným kořenům svého původu, což vedlo k jejímu dalšímu přestěhování do Mexika. 1981: Vrátila se do Madridu, kde mezitím došlo k bouřlivému rozvoji nové vlny kulturního hnutí známého jako Movida, a vzhledem k vážnému onemocnění se rozhodla zůstat. Vytvořila návrhy klobouků pro Almodóvarův film Labyrint vášní.
Nastala pro ni léta nesmírně intenzivních prožitků, spojených i s pocitem nesmírného vnitřního růstu ve chvílích, kdy se ocitala tváří v tvář možnosti smrti. 1984: Po zotavení z nemoci se do jejích děl promítlo vášnivé zaujetí životem a láska k němu. Pařížská agentura VU se začala zabývat propagací její tvorby, kterou představila v Tokiu.

1987: Vystavovala na Bienále v Sao Paulu. Vytvořila rozměrnou montáž inspirovanou madridskou fontánou bohyně Ceres, zpracovávající mytický příběh Atlanty a Hippomena. Retrospektivu její tvorby v Arku na Mallorce provázel výrazný prodejní úspěch. Pozměnila si jméno, k němuž přidala „E“ – OUKA LEELE, aby je oživila a zvýšila jeho dynamičnost. 2000: Počátek nové etapy, během níž se vymezila vůči tendencím k zaškatulkování do oboru fotografie. Zároveň se rozhodla vystavit své černobílé fotografické akty.
Získala Primer Premio Nacional de Bibliofi lia (2003) za soubor serigrafií a kreseb El Cantar de los Cantares. Vytvořila rozměrnou (300 čtverečních metrů) nástěnnou malbu v murcijském Ceutí, nazvanou Mi jardín metafísico
(2002–2004). V nakladatelství Ahora Ediciones de Bibliofilia jí vyšly básně a serigrafické malby Floralaza (2005), úzce navazující na zmíněnou fresku.

vystava V současnosti chystá k publikaci nové dílo o Donu Quijotovi. 2004: Získala ocenění Premio de Cultura de la Comunidad de Madrid a uspořádala retrospektivní výstavu své tvorby Pulpo´s Boulevard. Režisér Rafael Gordon dokončil svůj fi lm La Mirada de Ouka Leele, na němž začal pracovat v roce 2002. 2005: Získala cenu Premio Nacional de Fotografia, což vedlo k jejímu návratu k fotografii. Znovu se nedokázala vzepřít, a to v době, kdy už byla rozhodnuta věnovat se bezvýhradně malbě a poezii. 2007: Navrhla scénu a kostýmy pro inscenaci opery Benjamina Brittena Curlew River. Před Velázquezovými Las Meninas a Rubensovými plátny Tři grácie a Paridův soud vytvořila díla La menina ingrávida a Mi cuerpo es mi territorio, vystavená v Pradu v rámci kolektivní výstavy 12 artistas en el Museo del Prado, iniciované nadací Fundación Amigos del Museo del Prado a uspořádané Franciskem Calvem Serrallerem.