Pan domácí

Když měl syn Tomáš osm let a dcera Magda pět, zemřel náhle můj manžel. Byli jsme deset let manželé, měli jsme docela spokojené manželství, takové ty běžné starosti a radosti mladého manželství. Manželovi náhle selhalo srdce. Byl v zaměstnání, odkud se už nevrátil, a jen mi přišli oznámit, že zemřel. Byl to šok. Dvě malé děti, na ně jsem zůstala sama, a velká díra, která po manželovi zůstala v mém srdci. V prvním okamžiku jsem nevěřila, že to zvládnu. 

Ještě větší šok mě čekal, když se začala projednávat pozůstalost. Až nyní jsem se dozvěděla, že manžel si udělal nějaké dluhy. Nechápala jsem, jak si mohl tajně vzít půjčky, aniž bych to já jako jeho žena věděla. Bylo to ale tak. Celé ty roky jsme normálně vycházeli, mohli jsme si dovolit jednou za rok levnější dovolenou v naší republice, občas vzít děti do zoologické zahrady nebo do kina, a vyšli jsme. To bylo ale zdání. Můj muž si na občasné kratochvíle nebo třeba na Vánoce, kdy chtěl zaujmout pěkným dárkem, půjčoval. Nyní po něm zůstaly stotisícové dluhy. A to jsme ani bydlení neměli vlastní. Celé roky jsme žili ve společném domě s tchánem.

Kdysi jsem měla svůj malý byt. Když jsem manžela poznala, přistěhoval se ke mně. V bytě jsme žili i s malým Tomáškem. Když se ale měla narodit Magdička, byt už byl malý. Tehdy jsem chtěla byt prodat, nějaké peníze doložit a koupit naší rodině větší. Tchán žijící sám v dvougeneračním domě nám ale nabídl, že můžeme žít u něj. Nakonec jsme souhlasili. Dům má dvě bytové jednotky a poskytoval nám dostatek soukromí. Můj malý byt se prodal a peníze, které jsme za něj utržili, jsme postupně vkládali do úpravy bytu v tchánově domě. V domě byly velké prostory, každé z dětí mohlo mít svůj vlastní pokojík, a tak jsme museli dokoupit nábytek, vyměnit podlahy apod.   

Co ale bude nyní, když manžel už není?

Tchán se zachoval pěkně, nechal nás v domě dál bydlet. Vždyť naše děti jsou jeho vnoučata a on je má rád. Dál jsem žila v bytě, kde vyrůstaly naše děti. Tehdy, ač děti byly ještě malé, jsem musela do práce, abych uživila oba potomky a ještě k tomu splácela dluh po manželovi. Tchán byl ještě mladší, a tak mi občas děti pohlídal. Jinak Tomášek chodil už do školy a Magda do školky. Většinou jsem je stihla po směně vyzvedávat, jindy zaskočil právě tchán, nebo má dobrá kamarádka. Byla jsem v tom období pořádně uhoněná, protože jsem ještě po večerech šila na zakázku. Dokázala jsem si spočítat, že mi samotný plat ze zaměstnání nevystačí na uživení dvou dětí a mě samotné, provoz domácnosti a splácení dluhů po manželovi. Už jako studentka jsem si přivydělávala šitím, a tak jsem se k tomu jen vrátila. Na vesnici byl o šití zájem a mě to bavilo.

Konečně jsme měla dluhy splacené. Děti ale rostly a jejich nároky byly vyšší. Tchán po mně nechtěl moc, na energie, vodu apod. jsme se dělili téměř stejným dílem. Malinko víc jsem mu sice dávala, byli jsme ale tři. Vařit jsem mu nemusela, chodíval roky na oběd do vesnické vývařovny, kam chodilo víc důchodců. Byl tam zvyklý, chutnalo mu tam, bral to jako společenskou událost. Setkával se tam se svými kamarády, popovídal, zpříjemnil si den. A tak jsem vařila jen pro sebe a děti.

Život šel dál, děti rostly a tchán postupně stárl. Nyní je už Tomáš plnoletý a z Magdy je slečna. Tomáš má devatenáct let a Magda šestnáct. Tomáš se vyučil a pracuje, Magda studuje gymnázium. Chce poté na vysokou. Před rokem, kdy Tomáš dovršil plnoletosti, se tchán rozhodl, že nechá přepsat dům na Tomáše. „Jsem starý, můžu kdykoli zemřít a vy byste měli jen starosti s dědictvím,“ argumentoval.

Dohodli jsme se, že se vlastně nic nezmění. Budeme žít jako dřív, jen dům bude napsaný na mého syna. Tomáš ale rozhodl, že mu budeme za energie apod. platit víc. „Jsme tu čtyři, a tak bude každý platit čtvrtinu,“ řekl nový majitel domu.

No jo, čtyři. Magda ale studuje, já jí platím výdaje spojené se studiem ze své výplaty, živím ji, šatím… Její sirotčí důchod na to zdaleka nestačí. Já jí ho navíc odkládám na budoucnost.

A tak se mi částka na živobytí kupodivu s přepsáním domu do synových rukou zvýšila. Ze své výplaty mám platit plnou polovinu.

Zpočátku to klapalo. Já dávala synovi polovinu, tchán čtvrtinu a syn dokládal zbytek. Jen jsem se modlila, aby se náhodou nerozbil kotel nebo třeba střecha. Syn se nechal slyšet, že i tyto výdaje by se spravedlivě dělily. Jestli spravedlivě, o tom lze polemizovat, když já ve skutečnosti nemám žádná vlastnická práva k domu. Tomáš je ale můj syn, a tak jsem to skousla. Časem bylo skutečně nutné investovat do oken, topení apod. Vždy jsem našetřila a zaplatila polovinu za sebe a dceru.

Po čase začal Tomáš cestovat. S kolegou z práce vyjíždí ve volných dnech na poznávání hradů, zámků a o dovolených do zahraničí. Na sociální sítě pak přidává příspěvky z luxusních hotelů, fotografie bohatých rautů a tipy na výlety. Zdaleka přitom nešetří. Dopřává si vždy to nejlepší. Protože hodně cestuje, dohodli jsme se, že náklady na bydlení budu platit sama a tchán se synem mi dají každý svou čtvrtinu.

Nedávno jsem opět investovala do domu. Kuchyň a koupelna už byly staré, zasloužily vyměnit. „Kuchyň vyjde na sto tisíc a nová koupelna na osmdesát,“ přišla jsem za synem jako majitelem domu. Za tchánem jsem nešla, ten měl svůj oddělený byt a neměl povinnost nám přispívat. Syn měl ale v bytě u nás svůj pokoj, kde žil, a koupelnu a kuchyň používal stejně jako my.

„Já nic nového nepotřebuji,“ řekl a já zaplatila vše ze svého. To se mi nelíbilo. Peníze si ale do hrobu nevezmu. Až dcera dostuduje a začne vydělávat, bude to snad lepší. Já sama jsem skromná, žádný luxus nepotřebuji. A tak jsem vše zaplatila a těšila se z nové kuchyně i koupelny.

Syn si dál cestuje a kdykoli to jde, směje se mi, jak žiji. „Když jdeš do města a máš hlad, jdeš do sámošky, maximálně někam do jídelny mezi chudáky, a tam se najíš. Copak si nemůžeš zajít do nějakého hotelu nebo lepší restaurace?“ ptal se štítivě minule a ukazoval mi fotky bohatých rautů ze svých cest. Ani jsem se nesnažila mu vysvětlit, že nemůžu. Pokud chci, aby Magda chodila do školy slušně oblékaná, neměla hlad, řádně studovala a měla všechny pomůcky a učebnice, tak prostě mi na takové věci nezbývají peníze. Sama jsem si něco na sebe nekoupila celé roky. Mám pár kousků oblečení, které si šetřím, případně si něco přešiji. Nikomu ale nic nedlužím.

Zato Tomáš zjistil, že ač vydělává a výplatu má jen sám pro sebe, na život jaký vede mu to pomalu nestačí. Kupuje si drahé oblečení, stále někam cestuje, přespává v drahých hotelech, stravuje se často po luxusních restauracích. A tak přišel s tím, že těch pár stovek, které jsou čtvrtinou nákladů na živobytí, vlastně nedá dohromady. Nabídl mi, že pokud budu chvilku platit za něj, vše mi splatí.

Tou chvilkou bude za pár dní rok. Rok platím tři čtvrtiny nákladů na domácnost, mám jen jednu výplatu, po večerech šiju při malé lampičce a ničím si přitom oči, živím dceru, která ještě studuje a vyvařuji vlastně pro tři, někdy pro čtyři. Tchán dál chodí do vesnické vývařovny, občas mu ale zavoní můj gulášek nebo jiná pochoutka. A nedejte najíst tchánovi! Kdykoli je ale doma syn, chodí si do ledničky a do kuchyně a bez ostychu se stravuje z našeho, aniž by jakkoli na potraviny přispěl. Sám nekoupí ani toaletní papír na toaletu, mýdlo do koupelny nebo prací prášek. Ještě se mi přitom vysmívá a ukazuje fotografie, na kterých se plaví lodí, cestuje na velbloudovi, loví ryby v moři nebo válí na vzdálené pláži. Já dovolené trávím na zahrádce u domu. Okopávám, pleju, sklízím, sekám, kopu, abych po večerech uklízela v domě. Občas mi pomůže dcera, která ovšem frká, že má moc učení.

 Přicházím na to, že jsem své děti nejspíš rozmazlila, zvláště syna. Několik kamarádek mi řeklo, ať se vykašlu na bydlení v domě a zažádám si o byt. „Samotné ti bude lépe,“ radí. „To, co platíš za svého synáčka a za vás dvě, to hravě pokryje nájem v bytě, a budeš ve svém, svou vlastní paní.“

Jak jim mám vysvětlit, že jsem nově dala bezmála dvě stě tisíc do úprav v domě? Kuchyň a koupelnu si nevymontuji a nevezmu na záda s sebou. Pořád navíc doufám, že mi syn někdy splatí své dluhy, co každým měsícem narůstají. Doufám, začínám ale věřit, že něco zdědil po svém otci. Tomu také dluhy říkaly pane.

Ještě jsem neodešla, ale nyní se poohlížím po bytě. Šla bych do něj i s dcerou, ta řádně studuje. Jen mám strach, co bude s barákem. Tchán na něj sám nestačí a syn jako jeho majitel čerpá jen výhody a povinnosti hází za hlavu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10