Pane principál, stalo se neštěstí...

Jak jsem pokoušel Thálii - múzu rozvernou, komediální - jsem se již jednou zmínil, o tom, jak se z komedie mohla stát - nechci říci tragédie, ale rozhodně náramná ostuda, vysvětlím záhy. Pokusím se osvětlit i souvislost s titulkem této úvahy - titulkem, který, jak mnozí /mnohé poznali -y/ je z té části Prodané nevěsty, kdy se rýsuje angažmá Vaška do role medvěda.       

Nuže, k věci... Někdy kolem roku 1960 se mezi mými spolupracovníky na tehdy novém dole objevil dosud neobjevený herec a režisér, Zdeněk H. V pozdějších letech byl úspěšný na jedné z našich oblastních scén. Objevil značný umělecký potenciál v nezvyklém prostředí, velmi dobré možnosti dosud nevyužitého kulturního domu a rozhodl se konat. Obešel se svým nadmíru vyvinutým šarmem kanceláře, získal pro myšlenku zvýšení kulturnosti nejen podporu vedení odborové organizace, ale i podniku a tím byl vytvořen předpoklad pro vznik divadelního souboru, tedy alespoň jeho hezčí součásti.       
Tedy, děvy by byly, jenže mužskejch mezi úřednictvem jaksi moc nenajdeš, zvlášť, jde-li o šachtu, byť mladou délkou provozu. Nezbylo než lákat na uměleckou dráhu i nás, mladší havíře, kteří jsme, proč to neříci, měli o době, prožívané po vyfárání, poněkud odlišné představy...        

Vytrval, přemlouval, zvítězil. Netrvalo dlouho a měl pohromadě ansámbl, o kterém se domníval, že zvládne jím vybranou komedii, která se na jevištích ochotnických ba i profesionálních objevuje víc než století. Pravda, po více úpravách. Obrozenecký autor, pan Václav Štěch asi netušil, že jeho „Třetí zvonění“ si vezme jednou do ruky vynikající Miroslav Horníček a na světě bude „Svatba pod deštníky aneb Zvoní se po třetí“, dokonce s hudbou a písničkami. /Ty písničky nám daly zabrat, pane jo.../        
Pro sebe si pan režisér ponechal stěžejní roli básníka a milovníka, z mimo šachetního prostředí si přizval asi svou tehdejší přítelkyni na roli rozmarné vdovy, nu a pro nás ostatní zbylo to ostatní /nechtěný absolutní rým dle Járy Cimrmana/.     
  
Abych to zkrátil. Zkoušky „odsejpaly“, soubor se snažil, premiéra v kulturáku na Novém světě byla vyprodaná, aplaus byl nepředstíraný, dokonce zpívané partie, doprovázené klavírem  mladého inženýra, vedoucího strojního úseku, jsme jakžtakž zvládli...        
To byl páteční večer, druhý den nás čekala repríza ve vedlejší vesnici, kde byly ubytovny tehdy početného množství hornických brigádníků a mimo jiné i sál v dalším kulturním domě.  Prvním úspěchem navnaděni, moře nám bylo po kolena, v klidu jsme se sešli odpoledne k úpravě scény, oblékání a líčení.        
Až si někdo všiml: „Není tady Olda!“ Chyběl nám radní z Řevenčic, postava nikoli hlavní, leč pro děj nezastupitelná. Olda byl brigádník, na své cimře nenalezený, po delším pátrání objevený v „dolejší hospodě“ jako Franta v  již zmíněné Prodané nevěstě, stejně tak jako on opilý a tudíž nepoužitelný.   
    
A co teď? První pokus, přesvědčit k záskoku pana maskéra z Těšínského divadla, který nám dělal vizáž, byl neúspěšný. Odtroubit představení, to by byla sebevražda. Vypustit roli jmenovaného, propána jak? Měl jsem s tímto panem radním nejvíc scén - jo, já vám ještě neřekl, že jsem hrál purkmistra Sadílka - hlavní roli v tomto spektáblu? Tak teď to víte a dovedete si představit, jak mi bylo...        
A teď se ozvala vzácná věta - později jsem si ji připomínal  vždy, když ji pronesla paní Rosůlková v Takové normální rodince... „To není problém,“ pronesl vytáhlý vedoucí závodního stravování, Láďa K., který viděl nejen představení včerejší, ale i několik zkoušek v kulturáku, kde měl mimo jiné na starosti restauraci...       
Opět to zkrátím - do portálu jsme nasadili nápovědu, posunuli  jsme blíž koženou pohovku, ve které jsme vedli své dialogy, naštěstí byly všechny pouze se mnou. Pak jsem během představení občas pronesl:
„Chtěl jsi mi říci, že---“ a dokončil jsem tím, co měl říci radní... Někdy to bylo na mrtvici - uvedu příklad: On je taky policejní referent a má říci: „Franci, tak jsem ti zadržel chlapa.“ Já na to: „Měl u sebe peníze?“ On: „Měl.“  Já: „ A vzal jsi mu je?“ On: „Nevzal.“  Já: „To je chyba, to jsi měl.“

V našem provedení:
Já: „Tak jsi mi chtěl říct, že jsi zadržel chlapa.“
On: „Jo!“
Já: „Měl u sebe peníze?“
On: „Vííííš, Hanzi, neměl!“
Já: „Tak to jsi mu neměl co vzít:“ 
A jeli jsme dál... Skončilo představení, úspěch, kdy se stane, aby divák viděl na jevišti parťáky, se kterými se denně potkává u důlní klece, nebo pokud jde o dívky, třeba při vyřizování dovolené atp.

Po odlíčení a v civilu přišel do šatny Láďa „záskokář“, poklepal mi po rameně - odkoukané gesto z uvedené hry, se slovy, kterými mne, purkmistra Sadílka, sám pan okresní hejtman chválil a které jsem pak dosti dlouho slýchával od diváků:„Pane Sadílek, voni to provedli dokonale!“

A já dodávám, jen díky tobě, Láďo, byl jsi lepší než Vašek v Prodané nevěstě...