Paní Kateřina, taková obyčejná paní ze sousedství

Můj příběh bude věnován mé sousedce, paní Kateřině.

Když jsem se do našeho domu kdysi přistěhovala se svým malým synem, paní Kateřina už byla vdovou. Starší sousedka mě okouzlila svou milou, ale plachou povahou.

Postupem času jsem se od dalších nájemníků domu, částečně i od samotné paní Kateřiny, dozvěděla, že sousedka vždy nežila sama. Byla vdaná a měla syna. Paní Katka byla vyučená prodavačkou a dlouhá léta pracovala v místních lahůdkách. Lidi ji měli rádi a jí práce vyhovovala. Pak jí vážně onemocněl manžel a ona nechala zaměstnání, aby se o něj mohla starat. Starala se o nemocného manžela, o malého syna a nijak si nestěžovala. Po čase jí manžel zemřel. Kateřina poté vychovávala syna sama.

Syn Vašek vyrostl a Kateřina jeho plnoletostí přišla o vdovský důchod, protože ovdověla v nízkém věku. Vašek byl jediný mužský domácnosti, choval se ale i nadále jako malé dítě. Svou mámu jen využíval. Nechal si vyvařovat, nepracoval a z mámy jen tahal peníze. V té době Kateřina usilovně hledala novou práci. Podařilo se jí najít zaměstnání jako uklízečka ve škole. Základní škola, ve které začala pracovat, byla nedaleko jejího bydliště. Nebyla to sice práce snů, měla to ale blízko a práci zvládala. Její syn Vašek tehdy začal experimentovat s drogami a domů začaly chodit upomínky nezaplacených pokut za jízdy načerno a další prohřešky. Kateřina se snažila synovi domlouvat, plakala, vyhrožovala, nic ale nebylo platné. Když domácnost navštívil jednoho dne exekutor, musela začít jednat, než by přišla o střechu nad hlavou. S pomocí soudu se jí podařilo nezdárného syna vystěhovat. Paní Kateřina zaplatila za syna všechny jeho pohledávky, a že jich bylo, a pořádně se zadlužila. Rozloučila se s Vaškem s tím, že pro něj udělala maximum, co mohla, a další život si bude už žít po svém. Musela se pořádně otáčet. Kdykoli mohla, chodila do školy i na přesčasové hodiny, aby pomalu splatila vše, co díky synovi dlužila. Dařilo se jí to.

Škola, ve které Kateřina uklízela, měla téměř celodenní pracovní provoz i pro uklízečky. Ráno, dopoledne a v brzkých dopoledních hodinách se zde učily děti, později odpoledne škola sloužila jako útočiště pro volnočasové aktivity zaměstnanců místního obecního úřadu. Ti si za účelem sportovního vyžití pronajímali některé prostory školy, a tak uklízečky musely uklízet i za chodu, kdy se po chodbách trousily děti i učitelé. Kateřina napnula svaly, zatnula zuby a svou práci odváděla, jak nejlépe dokázala. Bylo jí občas nepříjemné, že po čerstvě vytřené chodbě přeběhne nějaký žáček, nebo ji přejde sám učitel. Učitelé se ale snažili být empatičtí a po čerstvě vytřené podlaze chodili co nejméně. Jinak to ale bylo s dětmi. Stávalo se, že Kateřina musela vytírat několikrát po sobě, aby výsledek byl znát. Zvykla si ale.

Onoho dne byla Katka hodně unavená. Celou noc nespala, měla vysoké teploty, na nemocenskou ale z obavy před ztrátou zaměstnání odmítla jít. Chodbu vytírala právě potřetí, když se už po přestávce chodbou přehnali dva žáci sedmé třídy. Jeden z nich odhodil obal od mastného hamburgeru na zem přímo před Kateřinu. Žáci chodili o přestávkách pro rychlé občerstvení přímo do automatu naproti škole, byť to měli vedením školy zakázáno. Grázlíci, kteří obal odhodili, byli známou firmou. Kateřina už dávno odmítla na žáky žalovat. Vždy se to nakonec obrátilo proti ní, a tak rezignovala. Fakt, že jeden z kluků odhodil obal na čerstvě vytřenou podlahu, ji ale rozlítil.

„To si nemůžeš zvednout?“ zeptala se rázně.

„Drž hubu!“ odpověděl kluk.

Tiše polkla. I ona znala Tomáše, kluka ze sedmé třídy, jehož otec, pan podnikatel, je mecenášem školy a ve velkém školu sponzoruje. Znala i druhého kluka, jeho nejlepšího kamaráda. Ten se ušklíbl, zmuchlal i svůj obal od hamburgeru do kuličky a kopl ho vysoko do vzduchu. Mastná papírová koule se vysoko ve vzduchu zastavila a spadla na zem nedaleko prvního obalu.

„Haranti jedni, copak jsem váš sluha?“ zeptala se Kateřina unaveně.

„Jasně,“ odsekl Tomáš a rázně kopl do kbelíku s vodou. Ten se převrátil a špinavá voda se rozlila po chodbě. Nemocná Kateřina obutá jen do lehkých gumových nazouváků stála najednou ve špinavé pěnivé břečce, po jejíž hladině zvolna pluly obaly od hamburgerů. Chtělo se jí plakat. Místo toho ale vzala špinavý hadr a přetáhla jím právě Tomáše po hlavě. Ten se jí ještě stihl odvděčit mocným plivancem do obličeje. To ovšem učitelka chemie, která se náhle vynořila zpoza rohu chodby, neviděla. Viděla jen uklízečku stojící ve špíně, jak mlátí Tomáše. Ihned se snažila zřídit nápravu. Kluky poslala do třídy, protože už dávno probíhala vyučovací hodina, a Kateřinu chtěla pokárat. Bít žáky je přísně zakázáno! Byť se jednalo jen o plácnutí hadrem, uklízečka si něco takového nesměla nikdy dovolit! Kateřině se ale zvedl žaludek. Musela si ihned smýt mastné sliny z obličeje. Otočila se a utíkala na toaletu. Tam se zamkla a vzlykala. Bylo jí skutečně nevolno. Cítila, jak jí horečka rozpaluje tváře, a pomalu se sunula k zemi. Doufala, že když toaletu otevře, nikdo za dveřmi nebude. Mýlila se. Učitelka si na ni počkala a okamžitě ji vyhodila ze školy s tím, že věc druhý den prošetří sám ředitel.

Ředitel byl starší maličký pán. Nebyl zlý, musel být ale přísný, aby žáky zkrotil a ukočíroval veškerý kantorský personál. Možná Kateřinu chápal. Neměl rád rozmazleného Tomáše. Jeho táta ale bohatě sponzoroval školu, a to bylo rozhodující. Kateřinu okamžitě propustil ze zaměstnání.

A co víc, pan podnikatel, Tomášův otec, trval na písemné omluvě. Kateřina nakonec něco podepsala, jen aby se dostala z nepřátelského prostředí, kde několik let poctivě odváděla nelehkou práci, a byla ráda, že ředitel ji propustil „na dohodu“, nikoli za hrubé porušení pracovní kázně.

Nikdo, ani já, o tom, co se naší sousedce stalo, neměl ani tušení. Kateřině se zhroutil svět. Zavřela se doma a dva dny nejedla, nepila a nevycházela z bytu. Najednou neměla tušení, co s ní bude dál. Jak zaplatí bydlení, elektřinu, vodu apod.?

Naštěstí si paní Kateřina vyměňovala s jinou sousedkou časopisy na čtení. Jedna kupovala jeden titul, druhá jiný, a vzájemně si pak přečtené vyměnily tak, že si je nechaly položené za dveřmi bytu. Všimla jsem si jeden den, že před dveřmi paní Katky leží hromádka časopisů. Ležela tam i den následující. To mi bylo divné, protože nikdy časopisy nezůstaly před bytem přes noc. Navíc jsem se pravidelně při svém návratu ze zaměstnání s paní Kateřinou setkávala na schodišti, a nyní jsem ji ani nezahlédla. Z jejího bytu za stěnou jsem také nezaslechla žádný zvuk. Třetí den, kdy časopisy stále ležely za dveřmi, jsem se osmělila na paní Kateřinu zazvonit. Nic. Zkusila jsem to znovu asi za hodinu, a opět bez výsledku. Že by někam odcestovala a nikomu nedala vědět? Nebo by mohla být také v nemocnici…

Pak jsem ale z bytu zaslechla tiché zakašlání.

„Paní Kateřino, jste v pořádku?“ zeptala jsem se za dveřmi. Žádná odpověď. Nyní jsem ale věděla, že tam je, jen jsem netušila, v jakém je stavu. Začala jsem ji přemlouvat. Přes dveře jsem žádala, aby byt otevřela, pokud může, nebo zavolám záchranku a policii. Skutečně jsem dostala o starší sousedku strach. Katka nakonec otevřela. Naskytl se mi smutný pohled. Byla bledá, třásla se a na jejích očích bylo znát, že dlouho plakala. Bez povolení jsem vstoupila za ní do bytu.

„Vy jste asi dlouho nejedla, že? A co pití?“

Sousedka jen zakroutila hlavou. Musela jsem se o ni postarat. Netušila jsem, co jí dát, aby to v sobě udržela. Nakonec jsem doma našla přesnídávku svého syna. Byl už poměrně velký, přesnídávky ale miloval pořád. Krmila jsem sousedku jako malé dítě. Byla jsem nakonec ráda, když jsem do ní dostala půl skleničky přesnídávky a asi deci vody.

„Musíte jíst a pít, ať se stalo cokoli,“ domlouvala jsem jí.

Nakonec se mi paní sousedka svěřila. Sdílená bolest je poloviční bolest, říká se.

„Co budu dělat?“ opakovala a v očích měla prázdný výraz.

Jak se ukázalo, paní Kateřina nikdy v životě nebyla vedená na úřadu práce. Vůbec netušila, jak taková evidence probíhá. Nakonec jsem ji na úřad doprovodila a se vším jí pomohla.

„Já mám ale dva roky do důchodu, nikdo mě nezaměstná,“ obávala se sousedka.

Jak se nakonec ukázalo, i na toto je pracovní úřad připraven. Pro člověka, který celý život pracoval, mají přichystány různé rekvalifikační kurzy, během kterých účastníkovi náleží podpora v nezaměstnanosti i po uplynutí zákonné doby, po kterou lze tyto dávky pobírat. To byl případ paní Kateřiny.

„Já ale nemůžu na rekvalifikaci, když ji nejspíš nevyužiji. Za dva roky nastupuji do starobního důchodu,“ oponovala paní Katka.

Nakonec ani to nebylo podmínkou. Prostě se zapojila do kurzů, pobírala minimální podporu, z které skromně žila až do důchodu, a když jí pak byl starobní důchod schválen, navýšen byl také o část po manželovi. A tak paní Katka mohla dožít důstojně a bez obavy, že by mohla přijít o střechu nad hlavou.

Svého důchodu si ale moc neužila. Sousedka po třech letech v důchodu zemřela. Hlavou mi jen táhne, co je s Tomášem a jeho kamarádem, kteří svou rozmazleností a nevychovaností připravili o zaměstnání jednoho skvělého člověka? Dnes jsou to dospělí muži. Jen doufám, že nesedí někde na sociálních dávkách a mají pořádně těžkou práci, aby si konečně začali vážit i práce druhých. Paní Katce to už nepomůže. Kdyby se ale náhodou dozvěděli o tomto příběhu, možná jim dodatečně dojde to, jak jejich lhostejnost a sobeckost zatočila s životem už tak zkoušené milé paní.