Paní Tamara

V této nelehké době, kdy se denně bojíme o své blízké, protože i naši zemi ovládá zlá nemoc skrytá pod COVID-19, bychom si měli asi všichni pomáhat. V někom strach z nemoci ještě posílí lidskost a dobrotu, ale druhé nechá chladnými a netečnými. V tom nejhorším případě v někom posílí jejich hyenismus. Já se ale rozhodla tento příběh věnovat tomu pozitivnímu, krásnému a lidskému. Věnovat ho člověku, před kterým pomyslně smekám.

Na jedné z diskuzí na sociální síti byla výzva, že ten, kdo šije a má roušek dostatek, měl by je nosit s sebou a nabízet seniorům a těm, kteří je nemají. Připojila jsem se se tím, že má mamka roušku nemá. Nešije ani ona, ani já, a navíc bydlí mamka v jiném městě. Okamžitě mi napsala paní z našeho města, paní Tamara. Její vzkaz byl krátký. Vyzvala mě, abych jí napsala mamčinu adresu, že jí roušku pošle. Vehnalo mi to slzy do očí. Paní Tamara svůj slib splnila. Mamce krásná barevná rouška přišla pečlivě zabalená. Ani ona nevěřila, že jí rouška přijde. Konečně si mohla jít nakoupit! Ač po celou dobu omezení byla doma a jedla zásoby z mrazáku, vše jí pomalu docházelo.

Samozřejmě, že jsem hned paní poděkovala a sdělila jí, že mamce dnes tak nedostatkové zboží došlo. Paní Tamara mě ovšem překvapila podruhé. Vyzvala mě, abych jí poslala adresy těch, kteří roušku nemají. Já jí sdělila, že já sama nosím šátek. Jsem ještě poměrně mladá a zdravá, nehrozí mi takové nebezpečí. Žiji sama, s nikým se nesetkávám, tak nehrozí takové riziko, že bych byla infekční a nemoc šířila. Poslala jsem paní Tamaře ale adresu mé sestry, která má obě děti se srdeční vadou. Neteř podstoupila už tři operace srdce, synovec jednu. Paní slíbila, že roušky pošle a vyzvala mě, abych jí poslala svou adresu. Bylo mi trapné přijmout roušku, když lépe poslouží starým a nemocným lidem. A tak jsem se své roušky vzdala. Měla jsem z toho dobrý pocit. Mám své šátky a pocit, že někomu rouška poslouží, mě naplňoval.

Ještě ten večer jsem si vzpomněla na obchůdek zdravotnických potřeb. Paní prodavačka a zároveň majitelka v jedné osobě je také hodný člověk. Občas jsem se tam před omezením pohybu stavěla, protože můj pes si hraje s její fenkou. Mnohokrát mi říkala, že shání roušky, kde jen může, protože právě k ní chodí staří lidé ptát se na toto zboží. Dokonce dvěma mužům podarovala pár rukavic, které byly její, v načatém balení. Ona by jistě roušky uvítala a měla by je komu dát! Ihned jsem to napsala paní Tamaře. Ještě jsem se za paní prodavačkou nevydala, aby mi dala svou adresu, ale až budu muset psa vyvenčit, jistě se jí na adresu zeptám. Není to moc, ale alespoň tak mohu i já pomoci.

Paní Tamara se mě v naší elektronické komunikaci také ptala, jestli mé mamce ještě někdo nabídl zaslání roušky. Kdepak, paní Tamara byla jediná. A ač na mé poděkování reagovala tak, že je to přece samozřejmost, já znovu a pořád budu opakovat: Kdepak, toto není samozřejmost. I v dnešní době se totiž lidé dělí na ty s dobrým srdcem a na ty, kterým je osud druhých lhostejný.

Do budoucna si jen mohu přát, aby mezi námi bylo víc lidí, jako je paní Tamara.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10