Předposlední den v Paříži. Na tento den jsme si naplánovaly návštěvu klenotu mezi francouzskými zámky – Versailles. Kdo by neznal zámek ve Versailles aspoň z filmů o Angelice, že? Město Versailles už není součástí Paříže, ale leží asi 30 km na jihozápad od francouzské metropole. Do Versailles se dostanete pohodlně vlakem z nádraží Les Invalides, pro nás to znamenalo jít k němu asi dva kilometry pěšky, z hotelu směrem k Eifelově věži.

Najít nádraží se nám nezdálo těžké, podle mapy jsme nemohly zabloudit a nádražní budovu snad poznáme. Jak jsme se mýlily! Podle místního značení jsme opravdu byly v regionu Invalides na břehu Seiny, kde mělo nádraží stát. Před námi se rozprostíralo obrovské volné prostranství a na něm stála jediná obyčejná několikapatrová budova, jejíž jediná identifikace byl neonový nápis AEROFLOT. Široko daleko žádná nádražní budova či koleje. Podle mapy ale to nádraží musí být někde tady.

Chvilku jsme tam bezradně stály, když jsme zahlédly dva policisty na druhém konci pláně. Vydaly jsme se tedy za nimi s nadějí, že nám poradí. Asi by i poradili, kdyby ovšem uměli aspoň trochu anglicky. Pochopily jsme záhy, že pokud s nimi nebudeme komunikovat plynnou francouzštinou, tak se s námi prostě bavit nebudou. Nedaleko stál otevřený autobus.

To je ono, řidiči autobusů se ve městě vyznají a určitě nám poradí. Snaha byla, řidič se nám snažil něco vysvětlit a přitom pořád ukazoval na budovu Aeroflotu. Nějak se nám to nezdálo, ale žádná jiná budova tu nebyla, tak jsme s velkou nedůvěrou vykročily směrem k ní. A ejhle! Z boku budovy byl nájezd kamsi dolů pod úroveň terénu. Po dosti prudkém nájezdu jsme vjely do velké haly nádraží v podzemí. Takže tak to je! Proto na povrchu žádné koleje nebyly, vlaky jezdí pod městem. Pak už nám bylo hej...

Personál nás ochotně svezl nákladním výtahem na naše nástupiště. U prvního vagonu našeho vlaku už byla připravená plošina, a tak jsme pohodlně nastoupily do vlaku.  Dalším milým překvapením bylo, že za námi do vagonu přišel strojvůdce a osobně nám popřál příjemnou jízdu!! Na nádraží ve Versailles už o nás taky věděli. Z vlaku nám pohotově pomohl mladý „nádražák“, který nás doprovodil až na ulici a ještě nám poradil, kudy se dostaneme k zámku.  Stále rovně, na křižovatce doleva a jste tam. Před námi se objevil obrovský komplex versailleského zámku. Až se mi sevřel žaludek, najednou jsem si před tou obří budovou připadala úplně nicotná. Před zámkem stálo snad padesát autobusů a už zdálky byly vidět ty nekonečné davy návštěvníků.

Nádvoří před zámkem bylo vysypané pískem, takže jízda na vozíku byla nesnadná a nepříjemná. Příjemnější byl ale mladík, který se nás po pár minutách ujal, dovedl nás „zákulisím“ zámku k výtahu a přivedl až k slavné Zrcadlové galerii (ani zde v zámku ve Versailles po nás nechtěli ani cent vstupného). Prohlédly jsme si několik sálů. Z té nádhery všude kolem až oči přecházely. Asi po hodině jsme opět za pomoci personálu opustily zámek a vydaly jsme se do zámeckých zahrad (platily jsme snížené vstupné).  Areál zahrad s vodními plochami a kašnami je skvostný.

Hned za zámkem se rozkládají „květinové koberce“, záhony a dřeviny upravené do složitých ornamentů. Nádhera. Opodál symetricky položené kašny s barokními sousošími. Dole pod námi velké vodní plochy se sestříhaným stromořadím po obou stranách. Potom park přecházel v lesní porost s mnoha stezkami. Součástí zahrad jsou i letohrádky a dokonce německá zemědělská usedlost, kterou si tady nechala pro svoji zábavu postavit Marie-Antoinetta. Trochu mě zklamalo, že nebyly puštěny fontány. To dřív bývalo. Dnes se pouští jen v určitou dobu a za příplatek. Místo tryskajících vod nám vyhrávaly reproduktory umně skryté v živých plotech klasické evergreeny... Slabá útěcha... V zahradách jsme si zašly na skromný oběd, v jednom zákoutí byly stánky s občerstvením, za „zámeckou“ cenu jsme si daly každá bagetu a chvilku jsme si odpočinuly.

Zahrady se nám nakonec líbily víc než zámek. Zámek pochopitelně ohromí svou velikostí a okázalými interiéry. Ale člověk si říká, tohle už není nic nového. Tohle jsem (v menší míře) už viděla u nás, třeba v Kroměříži nebo v zámku  Schönbrunn ve Vídni. V každém případě ale stojí zámek za zhlédnutí, to nepochybně.

V parku už nebyla taková tlačenice jako v zámku. Možná je to i vysokým vstupným jak do zámku, tak do zahrad. Předloni to bylo 26 eur za zámek a 12 eur do zahrad. To už se ve dvou či ve čtyřech osobách pěkně prodraží.

Ve čtyři hodiny odpoledne nás už vlak odvážel zpět do Paříže. Během třičtvrtěhodinové jízdy jsme nabraly sílu na cestu do hotelu.  Ta se zdála nekonečná, celý den totiž bylo pod mrakem a dusno. V parku ve Versailles se to dalo přežít, ale tady ve městě bylo k zalknutí.

Čeká nás poslední večer v Paříži, balení kufrů a loučení. Zítra ve čtyři odpoledne odlétáme zase domů.