První úsek až po ulici Pigalle zvládneme pěšky. Dál bychom měly využít linky Montmartre-Bus a nechat se vyvézt skoro až ke kostelu Sacre-Couer.
Vycházíme zase nějak po deváté. Ulicí St-Honoré se dostaneme k třídě Avenue d´Opera. Po ní pak ke klasicistní budově Opery a dál k bulváru Haussmann. Na tomto bulváru stojí úžasná historická nákupní pasáž Lafayette s obrovskou secesní kopulí z ocele a skla. Jen pro ten interiér stojí za to tento obchodní dům navštívit.
Nakoupit si zde může i méně majetný zákazník, ceny např. v parfumerii se nám nezdály až tak vysoké. Proto je tu skoro pořád doslova narváno. My jsme se pokochaly pohledem na nádhernou kopuli, a pokračovaly jsme v cestě k ulici Pigalle. Cestou jsme se zastavily v obchůdku s ovocem a zeleninou, jehož vlastníkem byl nějaký Rus. Když nás slyšel, že se bavíme česky, oslovil nás rusky. Obě jsme se s dcerou učily na střední škole ruštinu, takže nebyl problém se dorozumět. Ruský obchodník byl velice potěšen, že mu rozumíme, a dcera si poprvé v životě mohla popovídat s rodilým Rusem. Koupily jsme u něj krásně šťavnaté broskve a pokračovaly v naší cestě.
Ulice začaly být stále strmější. Snad už ta ulice Pigalle není moc daleko. .. A jsme tam.
Čekáme na autobus na elektrický pohon, na tzv. Montmartre-Bus, který nás má vyvézt na bájnou horu pařížských umělců. Autobus, vybavený rampou pro vozíky, je tady. Nehlučně vyjíždí a zdolává opravdu strmé ulice Montmartru. Zhruba za patnáct minut jsme nahoře.
Montmartre ale už není to, co býval. Místo umělců tudy proudí masy turistů, místo skutečných malířů se zde přiživují taky-umělci a vnucují se, že vás namalují. Jeden z „umělců“ nás nakonec dostal. Že prý je Ital, malíř-učitel, a o prázdninách že zde maluje, a prý nám udělá cenu, jen abychom se nechaly namalovat. Dcera podlehla jeho mámení , a za deset minut bylo hotovo. Italský umělec nám předává srolované dílo a žádá 80 eur. Málem to s námi praštilo. Nakonec jsme to usmlouvaly na dvacet. Později se ukázalo, že i to bylo příliš. Když jsme rozvinuly „plátno“, dívala se na nás úplně cizí dívka. Snad jen vlasy odpovídaly předloze...
Hustým davem turistů jsme se nakonec prodraly k vyhlídce pod kostelem Sacre-Coeur. Do kostela jsme se s vozíkem bohužel nedostaly, vedlo k němu docela velké schodiště. Pokochaly jsme se alespoň krásným panoramatem Paříže z vyhlídky pod kostelem. Tady jsme stály dlouhé minuty a nemohly jsme se vynadívat. No, a pak jsme se zase vrátily naším elektrobusem zpět na Pigalle. Tam jsme přesedly na jinou linku a nechaly se dovézt skoro až k hotelu. Odpoledne nás totiž čeká dlouhá štreka.
Jsou asi tři hodiny po poledni, chceme si chvilku odpočinout v hotelovém pokoji, než se vydáme k další metě, k Eiffelově věži.
Jdeme zase pěšky, k Eiffelovce jsou tak tři kilometry. Cesta se zdá nekonečná, stále jen jednotvárné neznámé ulice, a je docela horko. Trochu nás pobavilo několik chlápků, kteří hráli v malém parčíku pétanque, francouzskou národní hru s koulemi. Chvilku jsme přihlížely a pak pokračovaly dál. K Eiffelovce jsme přišly po páté, k pokladně se linula snad stometrová fronta. Postavily jsme se na konec a odevzdaně jsme čekaly. Neuplynuly snad ani tři minuty a už tu přistál sympatický mládenec a odváděl nás k výtahu. Zaplatily jsme snížené vstupné a mohly jsme vyjet do druhého patra věže.
Eiffelova věž má totiž tři vyhlídková patra: první ve výšce 57 metrů, druhé ve výšce 115 metrů a třetí ve výšce zhruba 270 metrů. Z bezpečnostních důvodů není možné vyjet s vozíkem do třetího patra. Zůstaly jsme tedy v druhém patře. Dcera byla trochu zklamaná. Myslela, že se dostane až nahoru. Bohužel to nešlo. Ale i z těch 115 metrů je krásný výhled...
Čeká nás cesta zpátky do hotelu. Dnes nebudeme dlouho ponocovat, jsme už obě unavené, a zítra si chceme prohlédnout zámek ve Versailles.
Nelke56 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz