Patrick Jezule

„Hele, Pete! Hele, Pete!“ usmívá se zeširoka mladičká maminka na své robátko, které se před pár dny narodilo přesně na Štědrý den. V porodnici je skoro prázdno, kdo může, je doma s rodinou.

Děťátko neohrabaně šmátrá ručičkou po jejím nalitém prsu a má se vůbec čile k světu.

„Jakže se jmenuje?" zeptala se se zájmem čtyřicítka Alžběta z vedlejšího lůžka. Právě absolvovala třetí porod, cítí ještě křečovité stahy v břiše, je vyčerpaná, ale zvláštní jméno děťátka ji upoutalo.

„Patrick,“ hrdě hlásila černovlasá osmnáctka. „Po panu režisérovi, co mě chtěl angažovat k filmu.“

„Jak jste se s ním seznámila?“ zajímala se ta druhá.

„V nádražním bufetu,“ vykládala ochotně dlouhovlasá Marika. „Hned jak jsem přijela do Prahy od nás ze vsi.“

Zkušená Pražačka na ni pohlédla zkoumavým zrakem. „A určitě to byl režisér? Podle čeho jste to poznala?“

„Byl krásnej, prostě boží,“ zasnila se Marika. „Dal mi číslo telefonu. Že bych mohla nejdřív statovat, ale brzy že by mě obsadil do jedné z hlavních rolí. Prý jsem fotogenická.“

„No, což o to. Hezká jste… a co bylo dál?“

„To máte těžký. Já mu volala ještě ten den večer, protože jsem neměla kam jít na noc, jenže byl u něj zrovna nácvik s nějakou herečkou.“

„Neměla jste kam jít?“ žasla paní Běta.

„No jo,“ povzdechlo si děvče. „Já jsem totiž do Prahy utekla tátovi. On mě nutil, abych zůstala u krav. A taky před svým klukem…“

„Váš chlapec Vás taky nutil dělat u krav?“

„Ale ne,“ znechutila se Marika. „Prej když se vezmem, uživí mě a můžu zůstat doma s dětma, co budeme mít. Ale nechtěl se mnou jít na dýzu…“

„Co to je?“ vyděsila se Alžběta.

„Vy jste ale,“ hodila po ní Marika otráveně okem. „Přece na diskotéku! Vůbec nechtěl chodit tancovat. On je pekař, musí brzy vstávat, tak jde časně spát. Trsání ho prostě nebaví, no.“

„Já bych to pochopila,“ povzdechla si Běta. Její obličej jevil známky vyčerpání.

Zato Marika se zatvářila bujaře. Položila Patricka na lůžko, rozhalila plášť, stoupla si před zrcadlo a zálibně v něm pozorovala své poprsí.

„Teda,“ pokývala s uspokojením hlavou, „to si nechám líbit. Tohle kdyby viděl Patrick, jako režisér, nechal by herečky herečkama a nechtěl by jinou než mě.“

„Až přestanete kojit, budete mít zas normální prsa,“ usměrňovala ji unaveně Alžběta. „Kdyby Vás chtěl nějaký mužský jenom kvůli velkým prsům, tak Vás pak nechá…“

„No jo,“ povzdechla si Marika. „Jako ten Vlado..“

„Jaký Vlado?“ polekaně zvedla hlavu Alžběta.

„Vlado mě ten večer, co jsem se octla v Praze, potkal na Václaváku. Svěřila jsem se mu, že hledám místo a byt, a on se o mě postaral. Byl nejdřív fakt milej… Zavedl mě ke svý holce, ta že mi všechno vysvětlí, co a jak…

No že by ze mě byla zrovna celá pryč, to nebyla. Vlado taky brzo odešel a nechal mě tam u ní.

Zlá na mě nebyla, to zas ne. Měla hodně kámošů, každý večer někdo přišel…“

„A kde vlastně pracovala?“ zeptala se Alžběta podezíravě.

„Víte, že ani nevím? Ale peněz jsme měly dost, kluci vždycky přinesli i něco k jídlu a flašku… byla legrace…“

„Mariko, já myslím, že to nebyli moc dobří kamarádi,“ zapochybovala Bětka.

„Vlastně máte pravdu. Nejvíc mě dožral Honza. Toho Anela milovala.“

„Ona se jmenovala Anela?“

„No, Anna, Anela bylo její umělecký jméno.“

„A jak to bylo s tím Honzou?“

„Vždycky, když přišel Honza, dala mi Anela na lístek do kina. Abych jako šla pryč a oni mohli být spolu sami. Jednou, než se objevil, utíkala Anela pro flašku vína a chlebíčky. Mezitím se objevil Honza a dovoloval si na mě. Povídá – zatím jsem byl na blondýny, ale s takovou černou jako jsi ty bych to rád zkusil, a hned.“

„To jste mu nedala facku?“ pohoršila se Běta.

„Já chtěla, jenže právě se vrátila Anela.“

„A praštila ho aspoň ona?“ krvelačně se tázala Běta.

„Ba ne,“ hloubavě pronesla Marika. „To bylo právě to divný. Trochu zbledla, ale jinak to vypadalo, že si ničeho nevšimla. Nalila nám vína a smála se víc než jindy. Prej – venku je ošklivo, prší tam,  tak abych s nimi zůstala. Pili jsme víno, jenže ona stejně byla smutná, to já poznám… Když byl Honza už pryč, ptala jsem se, proč chodí s takovým blbým klukem? Povídá – u holky jako já na tom nesejde… stejně ho nemiluju, ani nikoho jinýho, tak co… ale to lhala…“

Marika se na chvilku zamyslela a pak vyprávěla dál.

„Vlado si k nám chodil pro peníze. Asi za byt nebo co… Dávala mu je ona, já žádný neměla… vy tady v Praze máte pěkně drahý nájmy, to vám teda povím…“

„Že jste si nenašla nějakou práci…“ pohoršeně připomněla Alžběta.

„Dyť jo! Já volala pořád Patrickovi, ale on tam měl zapojenej záznamník a nikdy se mi neozval. Režiséři nemají vůbec čas!“

Marika vzala opět své robátko do náruče, něžně s ním pohupovala a láskyplně mu hleděla do obličejíku. Nadšeně zvolala: „Je světovej! Je boží!“

Po chvíli se zas ozvala:

„Tak jsem začala chodit s Romanem. Byl o hodně starší než já. Starej mládenec, dá se říct. K Anele jsem ho musela přivést sama. Potkala jsem ho náhodou u ateliérů, kde jsem marně vyhlížela Patricka. Pořád mě poučoval, jak se mám chovat, aby se to líbilo jeho mamince.

Snažil se mě vzdělávat a chodili jsme po uměleckých památkách. Strašně mě bolely nohy a měla jsem hlad a žízeň. Nanejvýš jsme se ale stavěli u stánku na buřty a limonádu. Roman se mě vždycky snažil zatáhnout tam, kde se nemusel platit vstup. Když měl dát něco šatnářce, neměl drobný, musela jsem jí je dát já. Jednou jsme šli kolem jejich domu. Ptám se, proč nejdeme dovnitř. Polekal se, ale šli jsme. Jeho maminka se koukala strašně přísně. Zásadně nemá prý ráda neohlášené návštěvy. Chvíli jsme stáli na prahu, pak nás přece nechala jít dál. Moc podrobně se mě vyptávala na tátu a kde bydlím. Příště Roman povídal, že se mamince nelíbím.

Říkala: Ta tvoje Eulálie se k nám do rodiny nehodí. Já na to, že se mi jeho maminka taky nelíbí. Roman se polekal, prý - takhle nemluv. A já, že ani on mě nemiluje. Roman zas, že mě miluje, ale trpí a žije v rozporu. Když mě miluješ, navrhla jsem, tak mě vem do restaurace a aspoň jednou mi kup pořádnej oběd. Jinak se s tebou rozejdu. To mi poradila Anela, abych ho takhle přitlačila ke zdi. On se zalekl a šli jsme do restaurace. Objednala jsem si u vrchního nejdražší jídlo – roštěnku s oblohou – dřív, než stačil Roman otevřít pusu. Breptal pak, že on chce vepřové vrabce. Během jídla zarytě mlčel, jen rozpačitě pokašlával. Chtěla jsem ještě červené víno. On zrudl, ale nechal nám každému přinést dvě deci. Když platil, orosilo se mu čelo a třásly se mu ruce. Vyšli jsme ven. Já povídám: Romane, proč ses tak zabejčil, když jsme měli tak bezvadnej oběd?

Roman odpověděl škrobeně: Nezlob se, ale skutečná dáma si nevybírá nejdražší jídlo, a taky nechá pána, aby objednával sám.

Z toho jsem fakt poznala, že mě určitě nemiluje. A řekla jsem mu, ať si hledá ňákou dámu, já že ho mám plný zuby. Trochu mě sice přesvědčoval, že jsem ještě mladá a vychovatelná, ale já mu řekla – trhni si nohou – a už jsem se s ním nebavila."

 

Alžběta už jen beze slova zírá na rozhořčenou Mariku s pootevřenými ústy.

Mladičká matka se láskyplně usmála na robátko, přitiskla si tvářičku spícího nemluvněte na svou a lichotí mu: „Ty moje Jezulátko!“

Po chvíli pokračovala:

„Pak jsem chodila s Bóžou. Ten byl fakt hodnej. Až moc. Dělal všecko, co jsem chtěla. Ale nemluvil. Jen mě poslouchal, a ať jsem řekla cokoliv, na všechno kýval.

Raději jsem ho tedy zavedla k Anele, aby ho otipla. Ona z něj byla na větvi. Zas nic neříkal, jen se rozpačitě křenil. Tak já vykládám všelicos, a aby Anela aspoň slyšela, jaký má Bóža hlas, tak jsem se občas zeptala: „Viď, Bóžo?“ A on vždycky radostně kývl hlavou a řek: „Jo!“

A tak pořád opakoval nanejvýš: „To víš, že jo“, až se Anela zeptala, jestli by už nešel domů a on řek´, že jo, a šel. Anela prohlásila, že je to úplnej blbec, abych s ním nechodila. Mám dojem, že měla Anela pravdu.

„Ale řekněte, není můj Patrick nejkrásnější dítě na světě?... Hele, Pete! No že je sladkej?“

„A čí je vlastně Patrick? Jako kdo je jeho tatínek?“ zeptala se opatrně Alžběta. Marika se bujaře rozesmála. „No můj manžel přece! Co myslíte?“

„A kterého z těch mládenců jste si vlastně vzala?“

„No Pepíka přece! To je jasný!“

„Toho pekaře, co s Vámi nechtěl na dýzu?“

„No, toho!“

„A jak jste se vlastně zas sešli?“ žasla Alžběta.

„To bylo ohromně romantický,“ nadšeně zavzpomínala Marika. „On totiž  Josef, když jsem utekla do Prahy, mě začal shánět. Ne přes policajty, to dá rozum. Ale byl u táty a sondoval u kamarádek. Pak jel do Prahy na Masarykovo nádraží a tam se na mě vyptával v bufetu. Jedna uklízečka podle jeho líčení uhodla, že jde o mne. Řekla mu, že mě balil Patrick. Žárlila na mě, a tak Pepovi napovídala, že Patrick je hochštapler a děvkař. Ale kde bydlí, to věděla! Tak Pepík za ním šel a náhodou ho zastihl doma. Řek´ mu, že ho zmlátí, když mu nedá moji adresu. Patrick měl na záznamníku moje vzkazy, a podle nich mě Josef našel u Anely. Přišel tam zrovna chvíli po Vladovi. Ten už z nás zase mámil peníze za byt a chtěl po Anele nějak moc. Anela neměla, a Vlado se teda rozeřval na mě, že nic nevydělávám. A nadával mi. Vtom tam vlít´ Pepa a chytil ho za flígr. Vlado se s ním chtěl hned prát, jenže Pepík s ním začal zápasit ve volným stylu, až byl Vlado samá modřina a z nosu mu crčela krev.

Já jsem strachy brečela, co bude, ale Josef mi nic neudělal. Jen mi přísně poručil, abych si sbalila věci a hned s ním jela domů. Anela mi pomáhala a šeptala mi do ucha, že Josef je ten pravej chlap pro mne, ona že má na to čuch.

Když jsme měli sbaleno, Anela mě pevně objala a přála mi štěstí. Pepovi podala ruku a řekla mu, že mě musí celej život chránit. On jí odpověděl – to už dávno vím – a že prej si to zařídil, abychom bydleli spolu…“

„Podívejte, Patrick se směje!“ rozkřičela se radostí.

„Týdenní miminko se ještě neumí smát,“ poučovala ji Alžběta. „To je psotníček.“

„Jakej psotníček?“ urazila se Marika. „Moje miminko se na mě krásně usmálo. Je prostě světovej!“

„Je opravdu krásnej,“ pochválila ho smířlivě Alžběta. „Ale když máte takové nádherné miminko, tak snad nebudete chodit na dýzu!“

Marika se zasmušila. „Zatím to teda nebude možný. Pepa je pořád v práci. Ale až Patrick vyroste, naučím ho tancovat a budeme chodit spolu.“

„Maminko, máte návštěvu!“ strčila do dveří hlavu sestřička. "Přišel za Vámi manžel!“

Marika popadla malého Patricka a vyřítila se na chodbu.

„To je třeštiprdlo,“ zavrtěla sestra káravě hlavou.

„Jen ji nechte,“ mávla rukou Alžběta. „Podle toho, co vyprávěla, má její muž tak silně vyvinutý mateřský cit, že dokáže vychovat dvě děti!“

Rozradostněná Marika se u dveří vášnivě líbá s Pepou a strká mu pak pod nos Patricka. „Je krásnej, krásnej, krásnej!“ vykřikuje nadšeně.

Josef starostlivě bere dítě do náruče, upravuje mu povijan a zamyšleně zkoumá jeho rysy. Z obličeje mu nemizí hloubavá pochybnost, ale pak rozvážně prohlásí:

„Dítě je nakonec toho, kdo ho vychová!“

„Co to meleš,“ vyptává se Marika.

„Ale nic,“ bručí Josef. „To já jen tak.“