Pavel Šporcl patří k těm, kteří udělali spoustu práce pro propagaci takzvané vážné hudby mezi mladými posluchači, a práce úspěšné. Může za to nekonvenční oblékání i vystupování na pódiu, srozumitelné průvodní slovo, vstřícnost vůči publiku (i médiím) a samozřejmě mimořádná, mistrovská interpretace. Mládež skutečně na jeho koncerty chodila a chodí, dnes už se svými ratolestmi. 

Jako prvnímu interpretovi klasické hudby vyšel Pavlu Šporclovi u Supraphonu komplet zařazený do edice Zlatá kolekce, navíc hned trojcédéčko! Vybrat ze zhruba deseti doposud vydaných alb materiál na tři asi nebylo jednoduché! Vybírali jsme ho s lidmi ze Supraphonu, především s Matoušem Vlčinským. Jelikož od začátku mělo jít o 3CD, snažili jsme se jednotlivé disky trochu odlišit. Nakonec je první cédéčko orchestrální, tedy sólové housle s orchestrem, druhé je komorní, tedy skladby s klavírem, a třetí obsahuje jakýsi mix, skladby, které jsem nahrál s cikánskou kapelou Gypsy Way a koncerty, které jsem realizoval s Pražskou komorní filharmonií. 

Rozhovor s Pavlem Šporclem:

Šlo vám i o rovnoměrné rozložení mezi české autory, zahraniční autory a – řekněme – populárnější repertoár?

Pavel Šporcl: Šlo mi spíš o zastoupení všech svých CD, poměr mezi autory jsem vytvářel spíše citově. Na „orchestrálním“ CD jsme tak vytvořili několik zvláštních koncertů – třeba druhá a třetí věta z Čajkovského a první z Dvořákova koncertu. I sonáty jsme tvořili podobným způsobem, někdy jsme se u toho i zasmáli. Tenhle průřez mými supraphonskými cédéčky je docela široký; vybrat jednotlivé skladby nebylo tedy tolik složité. Výběr měl být nejen co možná nejkvalitnější, ale také poslouchatelný.  

Vybavily se vám při výběru skladeb na komplet nějaké zajímavé vzpomínky?

Pavel Šporcl: Víte, ono se během toho mého nahrávání naštěstí neděje nic moc pikantního. Tedy když nepočítám skutečnost, že vlastně nahrávám nerad. Rád pořizuji nahrávky živé, kde nevidím červené studiové světýlko. Jakmile se rozsvítí, tak se zapotím a nehraje se mi dobře. Moje první komorní nahrávky, které vznikaly v Rudolfinu, pro mě byly těžké. Rozsvítilo se ono zmíněné světýlko a mě hned šlo hlavou, kolik Supraphon platí za nájem a že musíme nahrávku stihnout v termínu. To mě trochu stresovalo. Naproti tomu při pořizování živých nahrávek – ať s orchestrem nebo s cikánskou kapelou – žádné červené světýlko nebylo a tak to pro mě bylo mnohem jednodušší.

Nicméně takové bilanční trojcédéčko je pro vás asi velká věc.

Pavel Šporcl: Určitě. Za nabídku Supraphonu jsem nesmírně vděčný. Uvědomuji si i to, že jsem prvním z oblasti vážné hudby, kterému supraphonská Zlatá kolekce vychází. A jsem vděčný i za multiplatinovou desku Supraphonu, kterou jsem dostal během křtu kompletu za devadesát tisíc prodaných nosičů. Je až neuvěřitelné být s houslemi a klasickou hudbou na takřka stejné úrovni jako zpěváci populární hudby. Moc si toho vážím.

Řekl jste, že vaše trojcédéčko je pro vás mimo jiné i pošťouchnutím do další práce. Do čeho konkrétně vás pošťouchlo?

Pavel Šporcl: Na dalším albu se vrátím ke klasické hudbě, od které jsem na nějaký čas odbočil. Budu nahrávat některé skladby slavných českých houslistů především z počátku minulého století, například pánů Kubelíka, Kociána, Drdly, Ondříčka, Příhody. Tedy houslistů slavné české houslové školy, kterou založil Otakar Ševčík. Kocián s Kubelíkem byli Ševčíkovými žáky, Kociánův žák byl například můj pan učitel profesor Václav Snítil. I já se tak považuji za jakéhosi pokračovatele téhle slavné tradice českých houslistů. Proto jsem se rozhodl poctít tyto úžasné osobnosti svým novým cédéčkem.

Slavný český houslista jste jistě i vy; zařadíte na zmíněné CD i nějakou svoji kompozici?

Pavel Šporcl: Doufám! Snad ji dopíšu do začátku nahrávání desky, chybí mi dokončit ještě klavírní part. Pokud s tou skladbou budu spokojený, tak ji – jako poctu oněm skvělým houslistům – na CD nahraji.

Závěrem trochu odlehčeně: neplánujete změnu barvy houslí?

Pavel Šporcl: Zatím ne. Modrou mám rád, když se na ty housle zasvítí žlutě, tak zezelenají, někdy se mě lidé ptají, proč mám najednou – místo modrých – housle zelené. Tyhle housle jsou úžasné, nesmírně kvalitní. Jsem za ně rád, i proto, že je hned vidět, že mám jiný nástroj než ostatní houslisté. A taky mohu ukazovat, že moderní houslaři mohou postavit housle třeba i kvalitnější než stradivárky. To ty moje určitě jsou. A jsou čím dál tím lepší.