Péče o plechové miláčky

Žijeme ve zvláštní době. Všímáme si víc majetku a třeba svých plechových miláčků, než partnerů. Když už jsme u těch plechových miláčků…

U každého supermarketu máme krásná prostorná parkoviště. Parkování je na nich zdarma. U řady z nich jsou dokonce i podzemní parkovací místa, kde na vás neprší a dostanete se tak pro nákup bez toho, abyste v dešti zmokli a ve větru vám vítr rozcuchal nový účes. Naproti tomu zkuste zaparkovat u nemocnice. Přijedete třeba se zlomenou nohou o berlích. I u nemocnic jsou samozřejmě parkoviště. Většina parkovacích míst je ovšem zkrášlena cedulkou „RESERVE“. A ta místa, která nejsou rezervována pro personál apod., jsou většinou zpoplatněna, a ještě plná. Minule jsem po operaci nohy takto kličkovala ulicemi v okolí naší nemocnice. Všude byl buď zákaz parkování, nebo nebylo místo. I ta zpoplatněná místa před nemocnicí byla plná. Nezbývalo mi tak, abych čekala téměř hodinu, až se pro mě jedno parkovací místo s poplatkem padesát korun uvolní. Od vchodu do nemocnice bylo přesto poměrně vzdáleno. A tak jsem o berlích skákala na ošetření, na které jsem přesto, že jsem přijela autem, přišla pozdě. Vítr mě bičoval do tváří.

„Už jste tady dávno měla být,“ napomenula mě sestřička. „Ano, vím. Byla jsem tu o hodinu dříve, ale nebylo kam zaparkovat,“ vysvětlila jsem.

Dnes mě opět dostalo to, jak jsme u nás zavedeni pro lidi. Musela jsem na nákup. Berle jsem už odložila, ale stále kulhám a špatně se mi pohybuje. Přece nepojedu ten kousek k obchodu, na který vidím z okna bytu, autem? Vydala jsem se proto pěšky. Však mám čas. Obchodní řetězec, kam jsem se vypravila, má jako všechny v republice dva vchody. Na rozdíl od ostatních měst snad jen u nás ve městě je otevřen pouze ten s vchodem odvráceným od sídliště. Nakupující tak musí celý obchodní dům obejít. Belhají se tak staré babičky, mámy ověšené dětmi i ostatní. Všichni musí navíc přejít prostorné parkoviště pro ty, co přijeli autem. Všude jinde jsou ponechány oba vchody a východy. Dům má svou bezpečnostní službu, určitě se tak nemusí obávat toho, že by jim zloději zadním vchodem prchali. A přesto…

A tak jsem nakoupila, nákup nebyl zrovna lehký, protože jsem v obchodě dlouho nebyla. Nákupní vozík jsem si vzala bez mince. Je jich před obchodem většina. Když jsem si uvědomila, jaká cesta mě kolem domu opět čeká, rozhodla jsem se zajet k zadnímu vchodu do domu i s vozíkem. Dělá to tak spousta nakupujících, aby nemusela tahat nákup v ruce. Tak jsem to jednou udělala i já. Sotva jsem vysvobodila nákup z vozíku, spustil na mě muž u auta nadávky. Křičel na mě, abych si ten vozík uklidila. Ráda bych, ale přístřešky pro vozíky u zadního vchodu nejsou. Musela bych opět kulhat kolem obchoďáku a tahat nákup poté v rukách. To jsem ve svém stavu už nedokázala. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem vůbec do obchodu došla a následně nákup dotáhla od zadního vchodu až domů. Přitom muž, který křičel, byl snad mladší než já. Sám si dovezl zadek až k hlavnímu vchodu do obchodu a nákup poté dovezl ve vozíku, uzamkl v autě a mohl si dovolit prázdný vozík vrátit. Já bych musela tahat těžký nákup v rukách. Když jsem muži chtěla vysvětlit, že jsem po operaci, nevnímal, a tak jsem to vzdala. Nákupní dům platí službu, co vozíky uklízí. Tak o co vlastně jde? Nákupem jsem byla zmožená jak fyzicky, tak i duševně.

Následně jsem mluvila po telefonu s kamarádkou v Německu. „A to ti nikdo nepomohl? U nás nejen, že by každý pomohl, ale nemohl by být zamčený vchod k domům, kde bydlí lidé!“ divila se.

Ano, jsme prostě v České republice. Nejsme v Německu. A tak dál čelím problémům s parkováním, nákupy i nenávistí druhých. Možná se můj názor neslučuje s míněním jiných, je ale můj a na vlastní kůži zažitý.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete