V mém dětství a později dospívání jsem měla kamarádku, se kterou jsem trávila každou volnou chvíli. Budu psát její příběh, na kterém jsem se podílela. Bylo to asi v tomto květnovém čase, když jsme tak jako jindy šly na vycházku.

Maruška  musela o každý volný čas požádat otce, jestli může ven. Její otec byl velký despota a dceru držel tak přísně, že když byla taneční zábava ve vsi, kde jsme žily, musely jsme my děvčata chodit několikrát za týden poprosit, aby ji pustil. Musela prosit i ona a dělat všechnu práci, kterou jí nařídil. Když ji konečně  pustil, řekl: „O půlnoci budeš doma!“ Tak se muselo stát, přesto, že hostinec byl hned naproti jejich domu.

Byla  to velice hodná  kamarádka. Jednou jsem se rozhodla, že půjdeme za kamarádem do nemocnice, kde leží s úrazem na noze. Koupila jsem kytičku konvalinek a šly jsme na oddělení, kde ležel. Byl to kamarád z dětství a chtěla jsem ho kamarádce Marušce  představit. Znala jsem Pepu z jiné vesnice, kde jsme bydleli a později se přestěhovali.

Vítal nás s velkou radostí, že už tam leží přes měsíc a už ho to nebaví. Daly jsme mu konvalinky a začali jsme si povídat. Všimla jsem si hned při příchodu, že si padli do oka. Kamarád měl oči jen pro Marušku a ona se stydlivě snažila skrývat svoje pocity. Bylo to legrační se na ně dívat. Když čas návštěv skončil, hned jsem se zeptala: „ Jak se Ti líbí?“ „No líbí,“ odpověděla, „ale je to tvůj kamarád a myslíš si na něho.“ „Ale jen se mi líbí, já chodím ještě do školy a tobě je 17 let.“ „No já vím, ale víš, jaký je tatínek.“ Pustila jsem to z hlavy a za nějaký týden jsme šly do nemocnice opět. Už tam nebyl, byl doma. Tak jdeme k nim! „Ne, ne,“ řekla Maruška, „já tam nepůjdu.“ Tak jsem ji přemluvila a šly jsme. Byl opět očima jen pro ni a zjistila jsem, že je to vzájemné.

Tak začali spolu chodit a kamarádka za ním po práci dojížděla na kole. Chodili spolu víc jak půl roku a kamarádce se blížila plnoletost. Domluvili se, že se zasnoubí. Zasnoubení bylo jako svatba. Rodiče kamarádky tomu nechtěli, ale když viděli, jak ho má ráda, začali se s tím smiřovat. Maruška byla moc pracovitá a vždy, když za Pepou přijela, viděla, kolik práce je potřeba udělat, aby bylo čisto. Pepa měl ještě sestry, ale dělat pořádek byl pro ně neznámý pojem. Když opět Pepa odjel do nemocnice, kde prodělal již asi 10. operaci, jezdila za ním. Pepova  sestra nastoupila do učení a byla na internátu v Praze, kde Pepa byl v nemocnici. Sestřička tedy za ním začala chodit na návštěvy a vodila s sebou kamarádku.

Chudák Maruška, zjistila, že je na cestě miminko. Byla nešťastná, co bude dělat. Jela do nemocnice, aby to Pepovi řekla. Pepa se ale choval podivně a o Marušku příliš zájmu nejevil a vymlouval se na bolest nohy. Když si vzpomenu, jak přijela nešťastná a říkala: „ Já mu to neřekla, on už mě nemá rád, já to poznám.“ Nemohly jsme přijít na to, co bylo příčinou té změny, ale na nic jiného než na to, že noha bolí a stresy z operací dělají své. Maruška ale o miminko přišla a Pepa  se ani trochu  nezměnil a stále dával najevo nezájem. Maruška ho stále milovala a moc ji trápil jeho chlad. Až najednou jsme přišly obě na návštěvu, že si s ním promluvím, co se děje, když vidíme, jak se  za rohem líbá dvojice na nemocniční chodbě. Nic neobvyklého, ale vždyť je to Pepa! Kdo je ta slečna? Ano, sestřičky kamarádka, kterou mu tam vodila. Tak  skončila veliká láska. Pepa se s onou dívkou oženil, protože musel a Maruška se později  provdala také. Když jsem se s ním po létech sešla, vyprávěl mi, jak hrozně lituje toho, co se stalo a na Marušku nikdy nezapomene.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10