Petrohrad 2019

Na naší cestě Pobaltím jsme nemohli vynechat ruský Petrohrad. Hranici s Estonskem jsme překročili v městě Narva. Po asi 40 minutách jsme byli odbaveni na obou stranách hranice. Na ruské straně to bylo trochu důkladnější, ale čekali jsme, že to bude horší. Lidé toho napovídají. Takže: otevřít příruční zavazadla, …kufry prošly rentgenem, kontrola víz u okénka, a už jsme byli za závorou.

Cestou do Petrohradu jsme projížděli venkovem, „nepotkali“ jsme žádné větší město. Vesnice nám připadaly napůl prázdné, opuštěné. Mladí se zřejmě odstěhovali za lepším do měst.

Vjezd do Petrohradu byl velkolepý – nové dálnice, které vedou částečně nad vodami Finského zálivu, zajímavá mimoúrovňová křížení, mosty, obloukovité sloupy osvětlení. Tři až pět dopravních pruhů v každém směru…

Náš hotel se nacházel na severním okraji města, proto jsme museli projet celou východní a severní část Petrohradu. Město má šest miliónů obyvatel, přesto byl průjezd docela hladký a v kolonách před křižovatkami jsme stáli dohromady snad jen patnáct minut. Když jsme přejížděli po „mořském“ úseku dálnice, viděli jsme před sebou šroubovitou siluetu mrakodrapu Lachta, od roku 2016 nejvyšší budovu Evropy s jejími 462 metry výšky. Na okrajích Petrohradu vyrůstají nová, velmi moderní sídliště s obytnými věžáky o dvaceti či pětadvaceti patrech, v decentních barvách s prosklenými lodžiemi. Na bilbordech se občas objevily i ceny těchto bytů. V přepočtu jsou stejně drahé jako například v Praze nebo Brně, ale příjmy Rusů jsou asi dvoutřetinové ve srovnání s našimi.

První podvečer jsme věnovali prohlídce největšího petrohradského bulváru - Něvskému prospektu. Ten je dlouhý asi pět kilometrů a končí u komplexu Zimního paláce, který tvoří palác Ermitáž, Palácové náměstí a Hlavní štáb, na nábřeží řeky Něvy. Něvský prospekt je široká ulice s nekonečným proudem aut, autobusů a trolejbusů, s obchody se značkovým zbožím, oblečením, obuví, parfumeriemi, najdete tu přepychové hotely i obyčejné hostely pro mladé turisty, drahé restaurace i levné, ale útulné jídelny („stolovaja“) otevřené po celých 24 hodin, které se večer proměňují v příjemné kavárničky.

Protože bylo období bílých nocí a světlo bylo skoro až do půlnoci, bulvár byl přeplněn lidmi. Z velké části turisty, ale bylo tam i mnoho domorodců, hlavně mladých. Jak jsme je poznali? Tak například před největším nákupním centrem na Něvském prospektu (Torgovyj dvor) vyhrávala jakási, zřejmě ale místním známá, rocková skupina – lidé kolem, mladí i postarší, zpívali a tancovali s kapelou. O pár desítek metrů dál hrál na harmoniku starší muž, u jiného nároží zpíval kluk s kytarou písně Vysockého, u mostu přes říčku Mojku byli kejklíři a bavili dětské návštěvníky. A všude obchůdky a stánky se suvenýry, obrázky, fotografiemi města a koček, symbolu Petrohradu. Mojka – málem bych zapomněla… Něvský prospekt protínají říčky Mojka, Fontanka a Gribojedův kanál, které tvoří tři skoro rovnoběžné oblouky a vlévají se na sever od Něvského prospektu do řeky Něvy. Asi v jedné třetině ulice - bráno od Něvy - je velké prostranství, na kterém stojí Kazanský chrám („sobor“) zasvěcený Panně Marii Kazanské. Kostel, samozřejmě pravoslavný, připomíná římský antický chrám se sloupovím a kopulí a kolonádami po obou jeho stranách.

Do hotelu jsme se vrátili kolem půlnoci metrem. Cesta trvala asi 35 minut. Metro jezdí v Petrohradu do 24 hodin a stejně jako v jiných metropolích je rychlé a spolehlivé. Při vstupu do metra si koupíte žeton za 45 rublů (18 korun), který vhodíte do turniketu, a můžete jezdit po linkách metra libovolně dlouho, dokud nevystoupíte z některé ze stanic ven.

Další dny nás čekala návštěva Ermitáže, Petropavlovské pevnosti, Piskarevského memoriálního pohřebiště, lodní výlet do Petrodvorců a mnoho dalšího.

Nelke56 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete