Písničkové centrum

Když jsem šla jednoho dne do obchodu, už z dálky mě lákala líbivá hudba. Vyluzoval ji někdo na foukací harmoniku, to jsem poznala už z dálky. Ten někdo uměl hrát. Hned jsem měla lepší náladu. Myslela jsem si, že partička mladých lidí hraje jen tak pro radost, nebo prostřednictvím hudby žebrá. Nikdy by mě ale nenapadlo, kdo ten zvuk vyluzuje. Před obchodním centrem stála drobná vrásčitá stařenka. Osahanou harmoniku si držela u úst a vyluzovala z ní ty líbezné zvuky, které mi ihned zvedly náladu. Šla jsem nakoupit po práci, hodně unavená, bez nálady. Hudba mě rázem proměnila. Trošku jsem pookřála a ihned měla lepší náladu. Paní si s kloboukem nebo čepicí nelámala hlavu. Na zábradlí, o které se opírala, měla pověšený obyčejný sáček na pečivo, který je v každém obchodě. To jí na drobné stačilo.

Ač obvykle žebrajícím moc nepřispívám s odůvodněním, že si každý může najít práci a vydělávat, nyní jsem udělala výjimku. Do sáčku jsem stařence nasypala všechny drobné, které jsem v peněžence měla. Vždyť si je zasloužila. Na rozdíl od jiných, kteří jen žebrají a nic pro lidi neudělají, ta paní provozovala hotové umění.

Druhý den jsem do obchodu nechtěla. Když jsem si ale vzpomněla na stařenku, řekla jsem si, že alespoň přikoupím čerstvé ovoce. Už předem jsem si nachystala nějaké drobné, protože jsem chtěla platit platební kartou. Bude tam? Bude mít harmoniku? Bylo by zklamáním, kdyby tam nebyla. Stařenka ale nezklamala. Už z dálky jsem slyšela líbeznou melodii. Byla jiná, než den předtím, stařenka měnila repertoár. To se mi moc líbilo. Proč hrát pořád to stejné, když je na světě tolik krásných písniček? Bylo znát, že i jiným lidem se její umění líbí. Ne každý jí ale přispěl do pytlíku.

Po nákupu bylo venku prázdno, ale stařenka stále foukala do harmoniky. Přitočila jsem se k ní a prohodila s ní pár slov. Zajímalo mě, co ji dohnalo k tomu, aby si stoupla před obchoďák.

„Důchod mám malý, děti nemám. Nedařilo se. A tak se snažím, abych si něco přivydělala. Dokud se nezdražovalo, vyšla jsem a byla spokojená. Teď ale platím drahé léky, jídlo taky není zadarmo. A mě hudba baví. Tady se potkám s lidmi, většina je milých jako vy,“ usmála se na mě stařenka.

O tom, že by měla nárok na nějaký ten příspěvek od státu, prý dobře ví. „Víte, ale mám tam stát dlouhé fronty kvůli pár korunám? To si radši stoupnu sem, a tady mě to baví.“

Bylo znát, že své umění předvádí paní s láskou. Řekla mi, že hrát na harmoniku ji kdysi naučil její tatínek.

„A pak jsem se jen zdokonalovala. Spoustu písniček jsem si sama složila. Tenkrát na to nebyly žádné školy. Buď umíš, nebo ne.“

Chodila jsem k obchodnímu centru každý den celý měsíc. Ať jsem potřebovala, nebo ne, vždy jsem se tam šla alespoň kouknout, zaposlouchat se, spravit si náladu. Celý měsíc tam paní byla. „A kolik si tak přivyděláte?“ zajímalo mě jednou.

„To je různé. Jsou dny, kdy nemám nic, a dny, kdy si přijdu i na tři stovky,“ řekla paní. „A na ty prášky, a abych si koupila nějaký ten jogurt navíc, mi to bohatě stačí.“

Jednoho dne jsem šla zase na nákup, nebo lépe řečeno na poslouchanou. Paní tam nebyla. Asi se jí nechtělo. Ten den bylo větrno, moc lidí v obchodě také nebylo. Paní tam nebyla ani druhý den. Dva dny jsem vynechala, to jsem opravdu nepotřebovala nic koupit, a také, abych pak měla jistotu, že tam paní zastihnu. Po dvou dnech tam ale také nebyla. Začala jsem se o ni bát.

Postávala jsem na jejím obvyklém místě, rozhlížela jsem se, napínala uši, zda ji někde nezaslechnu. Marně. „Hledáte tu starou paní?“ zeptal se někdo. Byla jí paní prodavačka, u které jsem nejednou platila. Vracela se z práce domů.

„No, už nějakou dobu tu nebyla. Nestalo se jí něco?“

„To nevím,“ řekla paní zasmušeně. „Vím sice, kde bydlí, ale nenapadlo mě, že by se jí něco mohlo stát. Možná se jí jen ven nechce.“

„Vy víte, kde bydlí? Že bych se za ní zašla podívat?“

Prodavačka mi nakonec adresu dala. Viděla, že asi nejsem nějaký masový vrah nebo zloděj, co by babičce ublížil. Váhala jsem ještě asi tři dny, než jsem se osmělila starou paní vyhledat. S obavou jsem zvonila na domovní zvonek přízemního bytu. Už jsem chtěla odejít, když se v domovním telefonu ozvalo zarachocení a poté ochraptělý hlas. Okamžitě jsem poznala starou paní. Spěšně jsem do telefonu vykládala, kdo jsem a co mě sem přivedlo. Po malém zaváhání mě paní pustila dál.

„Jé, to jste vy,“ rozjasnila se jí tvář, když mě viděla stát u dveří svého bytu. „Tak pojďte dál.“ Malinko ustoupila, abych prošla. Zaváhala jsem. Co tu vlastně hledám? Teď vidím, že paní žije, měla bych jít domů. Byl ale pátek, nikam jsem nespěchala, a tak jsem se zula a šla do tmavého bytu. Byl skromně zařízen, jen pár židlí, stůl, starý sekretář a malá skříň. Televize na rozviklaném stolečku toho hodně pamatovala a já pochybovala, že vůbec funguje.

„Něco jsem vám přinesla,“ vzpomněla jsem si a z tašky dolovala pár pomerančů a čokoládu.

„Jé, děkuji,“ stydlivě přijala dárky stará paní. Pak jsme si povídaly. Řekla mi, že se necítila poslední dny dobře, a tak svá vystoupení před obchodním centrem na pár dní vynechala.

„Jsem v důchodu, tak jsem si prostě vzala dovolenou,“ usmála se.

„A mně vaše vystoupení tolik chybělo,“ přiznala jsem. „Myslím, že i ostatním.“

„To jsem ráda.“ Bylo znát, že to paní skutečně těší. Cítila se nepotřebná, stará, opuštěná, a díky svému umění získala spoustu přátel. Někteří jsou adresní, známí, jiní zůstávají anonymní. „Jak jste mě vlastně našla?“ zeptala se paní nakonec.

„Od jedné vaší posluchačky,“ zasmála jsem se. „Je jí paní prodavačka z toho centra. Také si vás zamilovala a od vidění vás zná. Ta mi dala adresu.“

Po mé návštěvě se paní opět vydávala na své místo vystoupení. Od té doby zpříjemňuje návštěvu našeho obchodního centra, drobnými dárky si zpříjemňuje život a nás těší, že naše obchodní centrum, tolik podobné těm v jiných městech, je přece jen něčím unikátní.

Kdo z vás totiž může říct, že si při nákupu vyslechne krásnou písničku naživo místo nudných reklamních sloganů z rozhlasu?

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete