Platební karta a deštivý den

Spěchala jsem z práce. Byl deštivý den a já se cítila příšerně unaveně. Už jsem se viděla doma, jak popíjím teplý čaj a zalehnu pod peřinu. Již několik dní jsem přecházela nemoc a léčila se pouze čajem, citróny a zvýšeným přísunem vitamínů. Cestou kolem trafiky jsem si vzpomněla na svůj telefon. Třetím dnem mi hlásí nízký kredit. A tak jsem se rozhodla ještě dobít pár stovek, ať ho můžu v případě potřeby použít také na volání a ne jen na příjem hovorů.

„Prosila bych dobít kredit, budu platit kartou,“ řekla jsem skřehotavě.

Paní prodavačka se mě zeptala na operátora i číslo telefonu. Hlásila jsem číslice. Muž za mnou se na mě v řadě nepříjemně lepil. Jako by mi koukal do peněženky.

„Můžete si poodstoupit?“ obořila jsem se na něj. Až pak jsem si všimla, že i na něj naléhají lidé zezadu a on za to ani nemůže.

„Promiňte,“ omluvil se a usmál se.

Ve své špatné náladě jsem se neobtěžovala ani s obligátním: „Nic se nestalo.“ Přešla jsem jeho omluvu beze slov, s kyselým obličejem. Zaplatila jsem, kartu jsem strčila jen tak do kabelky a vyrazila k domovu.

Doma jsem celá zmáčená zamířila do koupelny. Svlékla jsem mokré oblečení, dala vařit čaj a zamířila jsem do sprchy. Už v lepší náladě, vyhřátá ze sprchy, jsem usedla do křesla s hrnkem čaje v ruce. Ve stejnou chvíli, v jaké jsem si udělala pohodlí v křesle, zazvonil můj telefon.

„Dobrý den, já jsem ten zákazník z tabáku, co stál za vámi,“ řekl neznámý mužský hlas.

„Proč mi voláte? Kde jste vzal mé telefonní číslo?“ spustila jsem a chtěla zavěsit.

„Hlásila jste ho přece prodavačce, když jste si dobíjela kredit.“

„No to je nehoráznost! Kdo vám dovolil…si ho pamatovat.“ Nevěděla jsem, jak přesně formulovat důvod svého rozhořčení. Sama mám dobrou paměť na čísla a nedělá mi problém zapamatovat si číslo bez toho, abych to chtěla. Zavěsila jsem.

V okamžiku mi volal znovu.

„Chlapa nechci, jsem šťastná, nechte mě být,“ chrlila jsem do telefonu, hrnek s čajem držíc v ruce. V jednu chvíli jsem si horký čaj vychrstla na mikinu.

„Vy si snad myslíte, že jsem stalker, nebo něco podobného?“ rozhořčil se tentokrát muž. „Račte se podívat, zda vám náhodou nechybí platební karta, milá paní,“ řekl, a tentokrát zavěsil on.

Má platební karta! V peněžence nebyla. Pak jsem si vzpomněla na to, že jsem ji hodila jen tak do kabelky. Ale ani v kabelce nebyla. Tentokrát jsem volala já onomu muži.

„Kde je má karta?“ spustila jsem.

„U mě,“ řekl muž lakonicky.

„Jak to, že ji máte vy? Dávala jsem ji do kabelky.“

„To možná ano, ale ve své zaslepenosti jste jí mrskla mimo kabelku, na zem. Můžete být ráda, že jsem stál za vámi já. Volal jsem za vámi, ale vy jste mi utekla,“ řekl muž.

Vzpomněla jsem si, jak jsem spěchala domů, i na to, že muž z řady na mě mával a něco volal. Byla pravda, že jsem tomu nevěnovala pozornost.

„Promiňte, není mi dobře, byla jsem po náročném pracovním dni. Vždycky nejsem tak protivná,“ přiznala jsem.

„Dobře. Kam vám mám kartu přinést?“ zeptal se muž.

Sledovala jsem politou mikinu. Domů ho určitě nepozvu. Venku foukal vítr, stále pršelo.

„Máte to daleko do kavárny Rosa?“ zeptala jsem se. Kavárnu mám přímo u domu a měla bych muže za jeho ochotu alespoň pozvat na kafe. Ušetřil mě zablokování karty a cesty do banky.

„Ne, bydlím kousek od ní. Tak za půl hodiny?“ zeptal se muž. „A nemračte se pořád.“

„Dobře,“ řekla jsem smířlivě.

Shodila jsem ze sebe politou mikinu, vytáhla ze skříně halenku, oblékla se, přetáhla rty rtěnkou a vyrazila ke kavárně. Muž už tam byl.

„Tady ji máte. Buďte příště opatrnější,“ poučil mě.

„Moc vám děkuji,“ poprvé jsem se na muže usmála.

„No vidíte, jak vám to sluší,“ řehnil se muž.

„Tak já vás pozvu alespoň na kafe. Uchránil jste mě před vyřizováním nové karty, blokováním této atd.,“ řekla jsem.

„Na kafe můžeme, ale dovolte, abych vás pozval já,“ řekl muž. „Nejsem takový hulvát, za jakého mě máte.“

„Smažme to. Dobře, jdeme na kávu,“ řekla jsem, a šli jsme.

 S Markem jsem po dlouhé době zažila prima rozhovor. Je veselý, pohotový, upřímný.

A tak mám ve svém sousedství zatím prima kamaráda…