Pochroumané kolo

Když jsem nastoupila do nového zaměstnání, byla jsem zde spokojená. Měla jsem příjemnou kancelář, kolektiv spolupracovníků byl také v pořádku a práce mě bavila. Zdálo se, že to je práce snů.

Když nastalo jaro a venku se oteplilo, rozhodla jsem se do zaměstnání jezdit na kole. Firma disponovala kolovnou, do které byl klíč k zapůjčení na hlavní recepci firmy a nikdo nezvaný neměl do této místnosti přístup. Kolovna byla navíc průchozí do dílen, kde měli zázemí naši údržbáři. S těmi jsem vycházela dobře, se všemi jsem si tykala a měli jsme přátelský vztah. 

Jen David se choval, jako by byl něco víc. Do práce chodil ve značkovém oblečení a všem vyprávěl, co vše si on, hornický důchodce, může dovolit. Vlastně by ani pracovat nemusel, ale chce být užitečný, rozhodně ho do práce nežene ubohý příjem řadového údržbáře. Nikdo se s ním nechtěl hádat, a tak se všichni usmívali, když líčil, kde všude byl, co vše viděl a jak si dobře žije. Nikoho nepřekvapovalo, že je David celoživotním starým mládencem. Byl příliš vychloubačný a ke druhým se choval přezíravě. To by žádná žena dlouho nevydržela.

Byl to právě David, který můj dopravní prostředek hodnotil negativně. Já, kancelářská krysa, a nemůžu si dovolit auto? Nic jsem si z jeho poznámek nedělala. Jezdila jsem do práce na kole proto, abych si uchovala fyzickou kondici, a ne proto, že bych si nemohla dovolit jinou dopravu.

Mám kvalitní a drahé kolo. Doma ho vozím výtahem do svého bytu, aby mi ho nikdo ve sklepě neodcizil nebo nepoškodil, nikdy ho nenechávám zamknuté před obchodem a nespouštím ho venku z očí. Cyklistice se věnuji dlouhodobě. Po měsíci dojíždění do zaměstnání na kole mě jednoho dne čekalo nemilé překvapení. Když jsem si od paní recepční půjčila klíč od kolovny, nevěděla jsem ještě, co mě čeká. Když jsem dorazila ke svému kolu, jeho přední duše byla prázdná a celé kolo bylo ohnuté, jako by s ním někdo narazil do zdi. Přitom jsem sem ráno ukládala kolo, které bylo v pořádku.  

U paní recepční jsem zjistila, že si nikdo ten den klíč nepůjčoval. „Jak je to ale možné, když mám kolo rozbité?“ ptala jsem se. Recepční jen pokrčila rameny. Věděla jsem, že klíč měli všichni údržbáři ve firmě, každý svůj, protože by se jinak nemohli dostat do své dílny. Kdo by si ale dovolil vzít bez dovolení mé kolo, ještě k tomu v pracovní době? Každý by se přece zeptal? Byla jsem z toho nešťastná. Sama si nedokážu kolo opravit, navíc ho potřebuji i na víkendové jízdy, jezdila jsem na kole ke svým rodičům.

Nakonec mi dala vysvětlení jedna z našich uklízeček. Uklízečka, ta ví vše, a nebylo tomu jinak ani v naší firmě. Přišla ke mně a pošeptala mi, že viděla Davida, jak na kole odjíždí, a prý to nebylo poprvé. Proto se mi několikrát zdálo, že kolo je uloženo jinak, než jak jsem ho ráno ukládala já.

Šla jsem za Davidem. Zpočátku zapíral a nechtěl nic přiznat. Když jsem ho ale upozornila, že půjdu za vedením firmy, protože všude jsou nainstalovány kamery, kápl božskou. Potřeboval si jen „něco málo“ na chviličku vyřídit. „Nemohl jsem za to ale já, vběhlo mi do cesty děcko,“ tvrdil. To mě ale nezajímalo. Asi bych mu své kolo půjčila, kdyby o to požádal. Když už si ho ale vzal bez dovolení a rozbil ho, měl přijít, omluvit se a zaplatit opravu. David mi nakonec přinesl do práce jen náhradní duši a plášť. O opravu se mi museli postarat v místním servisu. Davidovi jsem následně předložila účet za opravu, nikdy jsem se ale nedočkala toho, že by mi ho proplatil. To vneslo do pracovních vztahů rozpory. David byl zlý na uklízečku, která mi jeho vinu prozradila, já zase na Davida. Nakonec jsem si u ředitele vyjednala, abych si mohla brát kolo k sobě do kanceláře. Ten nejdříve nesouhlasil, když ale zjistil, co se stalo, povolil mi tuto výjimku. Nakonec, byla jsem ve své kanceláři sama a nikomu kolo nemohlo vadit.

I když po čase David v naší firmě skončil, kolo jsem už do kolovny nikdy nedala. Pracuji ve firmě dodnes a se všemi včetně milé paní uklízečky dobře vycházím.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10