Bylo vlezlé, chladné počasí, právě jako dnes. Ač byl teprve podzim, zima lezla pod nehty a foukal silný vichr. Takový, při kterém padají kaštany i ořechy ze stromů. I já se občas vypravila se psem pod pár ořešáků ve městě, abych posbírala spadlé ořechy pro pečení na nadcházející Vánoce. Ten den se mi ale nechtělo z vyhřátého domova.

Ben ale ven musel. Dlouho jsem váhala, zda se mám jen trochu přiobléct, obejít se psem blok, a zase jít domů, nebo se obléci více a jít těch pár kilometrů k nejbližšímu ořešáku. Mívali jsme pěkný strom i u našeho domu, ale město ho nechalo pokácet. Údajně stál blízko cesty a byl nebezpečný.

Má touha po oříšcích a snaha dopřát psovi delší procházku nakonec zvítězily. Vítr se mi opíral chvíli do zad, chvíli do obličeje. „Byla to ale hloupost,“ řekla jsem si, když jsem ušla asi kilometr. V kapse sáček na oříšky, váhala jsem, zda jít dál, nebo se vrátit. Ben byl ale spokojený. A tak jsme pokračovali. Konečně jsme byli u ořešáku. Spadané listí i větve dávaly tušit, že úroda bude slušná. Po chvilce jsem ale zjistila, že se mýlím. Před námi tu už někdo byl. Ořechy byly posbírané. Pod strom chodilo víc pejskařů, to jsem věděla. Přesto jsem pod něj chodila ráda. Nyní jsem se asi minula s někým těsně, že ořechy pod stromem nebyly. Po horečnatém hledání a prošlapování listí jsem našla pouhých pět kuliček. Byla jsem zklamaná. Když jsem se ale podívala na svého pejska, který nadšeně ťapkal v listí, rozmrzelost mě přešla. „Půjdeme domů, Bene,“ řekla jsem směrem k psíkovi.

Ten ještě párkrát poskočil a následoval mě. V tu chvíli jsem si všimla dvou asi desetiletých kluků. Kousek od stromu něco kutili. Byli přikrčeni nad něčím, co se zřejmě chystali rozbít připravenými kameny. Vedle nich ležel malý dětský baťůžek v podobě kačera. Jak jsem šla tak kolem, nakoukla jsem jim přes rameno. To něco vypadalo jako malý strojek, něco z počítače, miniaturní tlakoměr, nebo budík.

Ve spojení s baťůžkem jsem si vzpomněla na jednu situaci. Tehdy můj syn navštěvoval ještě mateřskou školu, a jednou ukázal na malého chlapce, který s ním chodil do třídy:

„Mami, ten kluk, když má batoh na zádech, slyší. A když ho nemá, je úplně hluchý. Ale úplně!“

Chlapeček měl voperovaný kochleární implantát a podobný strojek nosil v batůžku, byl to řečový procesor. Vůbec jsem nevěděla, jestli to, co se kluci chystají rozbít, je to stejné. Přesto jsem, když ten větší zvedl kámen nad hlavu, zakřičela: „Stop! Co to tam, kluci, máte?“

Kluk sebou trhl a položil kámen.

„Co je vám po tom?“ zeptal se drze ten menší.

Chytla jsem pohozený batůžek do ruky. „To určitě není vaše! Komu jste to sebrali?“ Nechápu, kde se ve mně vzala ta rozhodnost.

„Nikomu,“ řekl vyšší.

„Tak kde jste to vzali?“ chytila jsem nižšího za límec a vytrhla jsem mu strojek z ruky.

„My jsme to našli,“ řekl ten vyšší vzpurně.

„Tak vám to zabavuji!“ rozhodla jsem.

„To nemůžete!“ řekli oba současně. „Najděte si svůj batoh.“

„Tak dobře. Půjdeme spolu na policii, a tam to odevzdáme. To nevíte, že věci, které najdete, musíte vrátit?“ Mluvila jsem jako nějaká učitelka. Kárala jsem ty dva malé kluky a vůbec jsem netušila, jestli to, co našli, je skutečně tím, za co to považuji. Mohl to být i strojek na dávkování inzulinu, nebo jiný, neméně důležitý zdravotnický přístroj, stejně tak, jako bezcenná rozbitá část nějaké hračky. Kluci mi nakonec batůžek i strojek dali, a já skutečně zamířila na policii. Doufala jsem, že se neztrapním.

Nahlásila jsem nález a čekala výsměch. Policista si strojek prohlédl, podíval se na mě a já už chtěla vyrukovat s tím, že by to mohl být strojek ke kochleárnímu implantátu.

„Kde jste to našla? Před necelou hodinou tu byla paní s malým chlapcem, a právě toto hlásili,“  řekl muž v uniformě. Oddechla jsem si. Policista zavolal na číslo, které mu žena nechala. Pak se otočil ke mně: „Jestli chcete, můžete to té paní sama předat. Prý tu bude do patnácti minut,“ nabídl.

Ne, že bych toužila po uznání. Na služebně bylo ale krásně teplo. Jak jsem byla vymrzlá z toho hledání oříšků, ven se mi hned nechtělo. Ben se uvelebil na zemi.

„Tak jo, já počkám,“ řekla jsem. Neuběhlo ani deset minut a do dveří vešla paní s hošíkem. Mohl mít tak pět roků. Za ouškem měl typický půlměsíček naslouchátka. Předala jsem jí batůžek i se vzácným pokladem. Chlapeček se začal nahlas smát, a jeho máma měla v očích slzy. Moc mi děkovala.

„Ani nevíte, jakou radost jste nám udělala, budu vám navždy vděčná,“ tiskla mi ruku.

„Ten batůžek našli dva malí kluci. Chtěli ten strojek rozbít a nebýt mého syna, který měl kdysi ve školce kamaráda s kochleárním implantátem, ani bych netušila, že to může být něco takového,“ řekla jsem automaticky. Paní měla pravdu. Nikdo z nás zdravých si asi neuvědomí, co pro člověka znamená zdraví a fakt, že slyší. Já to ale viděla v očích toho malého kluka.

Ten večer jsem usínala s krásným pocitem u srdce. Přestože jsme s Benem našli jen pět ořechů a pořádně jsem vymrzla, věděla jsem, že díky mně a mému rychlému rozhodnutí dnes jeden malý kluk opět slyší.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10