Podali jsme prst, vzali celou ruku

 Přítelův (mimochodem přítel se jmenuje Jakub) nejlepší kamarád Vladislav si našel novou přítelkyni, která má tříletou holčičku. Jenomže jim nastal v životě zlom - z bytu, ve kterém bydleli doposud, se museli odstěhovat a neměli honem kam jít. Nebo měli by, kdyby venku pomalu nezačínalo mrznout. Měli k dispozici chatu, jenomže v té chatě nebylo ani topení, ani teplá voda, což jak každý uzná, není vhodné místo k výchově malé dívenky. 

A tímto se dostáváme k dobrému skutku Jakuba. Vzhledem k tomu, že on má rád děti, skvěle se o ně stará a rád by měl už i vlastní... Ha ha, to si počká, no ale to sem nepatří:-), tak se mu v hlavě upekl nápad nastěhovat je k nám do domečku na vesnici. Netroufala jsem si něco namítat a jen jsem hloupě přikyvovala k tomu, co se domlouvalo. A dohoda zněla, 14 dní, než si něco najdou, když bude něco třeba udělat, tak pomůžou, a budou po sobě uklízet. Myslím, že to nejsou nijak drastické podmínky. Ani jim se nezdálo a tak došlo na stěhování.

Už při stěhování jsem neměla dobrý pocit, nelíbilo se mi, že na 14 dní mají tolik věcí, a už vůbec se mi nelíbilo, že to stěhujeme s Jakubem vlastním autem. Najezdili jsme spousty kilometrů a neřekli ani děkuji.

Když už bylo vše na svém místě a nastal klid, tak jsme všichni čtyři posedávali na terase a řešili, co bude dál. Bylo třeba posekat a že nemáme zrovna malou zahradu, požádali jsme o pomoc. Vše nám bylo odsouhlaseno, ale jak jsme zjistili druhý den, skutek utekl. Za celý den nevystrčil nos s pokoje. A až večer přišel s tím, proč jsme mu neřekli. A tímto dnem vlastně vše začalo. Už nejen já, ale i Kuba si začal uvědomovat, že to není úplně tak, jak čekal.

Po příjezdu z práce má každý rád vlastní klid, takže když přijdete domů, chcete hodit nohy nahoru a odpočívat. A proto jsem málem vylétla z kůže, když jsme s Jakubem dorazili domů a v kuchyni byla kopa nádobí na lince, v obýváku roztahané hračky a dřevo do krbu, a nejvíc mě štvalo všude rozsvícené světlo. Je jasné, že jsme jim dali najevo, že takhle to dál nepůjde, ale bylo to takzvaně prd platné. Trpěli jsme to měsíc!

Na ten nepořádek jsme si zvykli, že za nimi musíme chodit jako sluhové a uklízet. Ale poté, co se nám doma ztratily peníze, dostali ultimatum, „týden na odstěhování“ a v tu ránu jsme byli my ti nejhorší, co jim ubližují a co je chtějí vystěhovat a že nemají kam jít, a začali škemrat a ukecávat, ať je tam ještě necháme. Napřed jsme nechtěli. Ale povolili jsme!

Stále odkládali odchod o den, o dva, a jak se den se dnem sešel, byly z toho dva měsíce. Už jsem to opravdu psychicky nezvládala, ničeho si nevážili, spoustu věci zničili, ale když mi svojí nevšímavostí spálili motor u mrazáku, protože ho zapomněli zavřít, tak jsem byla opravdu naštvaná a chtěla jsem, aby mi vysvětlili, jak se to mohlo stát a uklidili si po sobě tu spoušť, co tím vším vznikla. A jediné, čeho jsem se dočkala, byla věta: „Kde máš tu jistotu, že jsme to byli my, jo a uklízet to rozhodně nebudeme“. Kdo jiný to mohl být, když tam nikdo nebyl, my s Jakubem přijeli zrovna z práce.

No a světe div se, s tímhle přístupem nám nezbylo nic jiného, než je vyhodit ze dne na den, jinak by nikdy neodešli. Bylo mi líto té malé, ale oba mají rodiče, u kterých mohli být. Odcházeli dotčení, uražení, se spoustou nadávek a titulů na naší adresu. Ustáli jsme to, vyslechli si to s úsměvem, protože jsme věděli, že už budeme sami.

A už je to skoro půl roku a jsme opravdu spokojení, je nám sice líto, že skončilo přátelství mezi nimi a námi, mimochodem jej ukončili oni, ale co se dá dělat, život jde dál a já už teď vím, že než nás zase něco takového napadne, pořádně si to promyslíme.

Kracmari - čtenářka
ChytráŽena.cz