Od dětství jsem šilhala. Jako dítěti mi to ani nevadilo. Když jsem začala nosit nenáviděný okluzor, což byl v tehdejší době kus otravného černého plastu, teprve jsem si začala uvědomovat svou odlišnost. K okluzoru jsem nosila brýle se silnými dioptriemi, které jsem zpočátku schovávala, kde se dalo. Jako dvouletá jsem nastoupila do oční mateřské školy v našem městě. Tam nosily brýle všechny děti. Proto mi přestaly brýle vadit. Nakonec, bez nich jsem viděla hůř a s brýličkami jsem měla zrak v pořádku. Maminka se mi všemožně věnovala, cvičila se mnou oční cviky a řídila se radou oční lékařky.

Než jsem ukončila základní školu, šilhání se mi upravilo a já byla jako ostatní. Líbila jsem se klukům, pro které byly mé modro-zelené oči uhrančivé a krásné. Upravily se mi také dioptrie. Na střední školu jsem nastupovala bez brýlí, nešilhající.

Až před maturitou jsem si začala všímat, že opět hůř vidím a jedno oko mi začalo mírně ujíždět. Mírně, téměř neznatelně. Zrak mě tehdy trápil víc, než mírné šilhání. A protože brýle se mezitím staly módním doplňkem, pořídila jsem si hned několik modelů. Zpočátku jsem nosila jen půl dioptrie, které mě vůbec neomezovaly. Víc a víc mi ale začalo ujíždět oko a šilhání bylo znatelnější. Tehdy jsem navštívila oční lékařku s dotazem, zda by se šilhání nedalo odstranit operací. Lékařka mi tvrdila, že má vada je vyvolána především tím, že jsem v dětství prodělala toxoplazmózu a nedá se s ní nic dělat. Jen nerada jsem se smiřovala s tím, že šilhat už budu nejspíš pořád.             

Cítila jsem se handicapovaná. Ztrácela jsem sebevědomí a nevěřila jsem si ani později v zaměstnání. Přestože jsem měla vzdělání na vyšší funkci, než jsem vykonávala, nedokázala jsem se o ni ucházet. Nějakou dobu jsem pracovala jako nižší úředník. Mému partnerovi má oční vada nevadila. A tak se stalo, že jsem se vdala a narodil se mi syn. Po mateřské jsem se snažila najít nové místo, protože jsem se synem byla doma delší dobu a do života mi vstoupila vážnější nemoc, a tak jsem nemohla hned pracovat. Dostala jsem na nějakou dobu invalidní důchod a musela jsem dosavadní zaměstnání ze zdravotních důvodů opustit.

Když jsem byla relativně zdravá, chtěla jsem pracovat a hledala si nové zaměstnání. Neměla jsem ale tolik sebevědomí, abych se hlásila na žádané kancelářské pozice. Vzdělání jsem sice měla, ale nevěřila jsem si kvůli šilhání.

„Jaký by to byl ředitel, kdyby si mezi stovkami krásných, mladých a zdravých dívek a žen vybral právě mě?,“ operovala jsem, když mi někdo předhodil nabídku odpovídající mému vzdělání. Nakonec jsem si našla zaměstnání na dělnické pozici. V práci jsem byla nejchytřejší, a to mi alespoň mírně dodávalo potřebné sebevědomí.

Postupem života se toho hodně změnilo. Otec mého syna zemřel, můj zaměstnavatel ukončil svou činnost a já opět hledala zaměstnání. Nikdy jsem ale v sobě nenašla tolik sebevědomí, abych se ucházela o místa, po kterých jsem ve skutečnosti toužila a která byla hodně žádaná. Nakonec jsem skončila jako vedoucí prodejny. Bylo to zaměstnání pod mé dosažené vzdělání, práce mě ale těšila a měla jsem ji ráda.

Jsou tomu dva roky, co jsem cestovala s novým přítelem na dovolenou do Turecka. Tehdy bylo nutné nechat si vystavit cestovní pas. S obavou jsem šla na místní oddělení magistrátu, kde tyto dokumenty vydávali. Tehdy jsem měla jediné přání – aby mě paní, která zde občany na průkaz fotila, vyfotila v okamžiku, kdy mé šilhání nebude patrné. Nepodařilo se. Kdybych se tolik do Turecka netěšila, snad bych na dovolenou ani neodletěla. Tak jsem se za svůj handicap styděla.

Když jsem se z Turecka, mimochodem, byla to krásná dovolená, vrátila, chtěla jsem se objednat na preventivní prohlídku k očnímu lékaři. Tehdy jsem zjistila, že lékařka, ke které jsem chodila, skončila se svou ordinací. Buď zemřela, nebo šla do důchodu, byla už stará, je to jedno. Přešla jsem k mladé lékařce. Hned při první návštěvě u ní jsem si postěžovala na oční vadu, šilhání, které mě trápilo. Ano, měla jsem už zase i nějakou tu dioptrii, to mi ale vadilo mnohem méně.  

„Proč si to nenecháte odstranit?“ podivila se lékařka.  

„A to jde?“

Roky mi má předchozí lékařka vtloukala do hlavy, že s mou vadou se nedá nic dělat. Roky jsem trpěla. A nyní přijdu na první návštěvu u nové lékařky, ještě ani nedosednu na židličku, a ona mi sdělí, že „si to můžu nechat odstranit“?

Ihned jsem se s paní lékařkou domluvila. Musela jsem jet do krajského města, kde mi domluvila schůzku s panem primářem. Operaci jsem stihla doslova za pět minut dvanáct, těsně před vypuknutím pandemie covidu v naší zemi a zavřením nemocnic. Dokonce se uvolnilo místo a já mohla do nemocnice nastoupit do měsíce od mé první návštěvy u mladé oční lékařky.

Celá operace rozhodně nebyla tak hrozná, jaké byly roky bez sebevědomí. Nyní se opět dívám lidem do očí a mám nové zaměstnání odpovídající mému vzdělání.

A jsem opět šťastná…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10