Jednou v pátek zase volal z vrátnice, že už je tu. Kolegyně chtěly, abych ho přivedla, ale já se bránila, je přece pátek a můj drahý by se tu mezi kolegy, kteří pracovali v oblecích a kravatách, vyjímal jako princátko v chudobinci. Ne tak vznešeně, ale tak nápadně.

Kolegyně Renáta nedala na moje varování a doběhla pro Zdenka do vrátnice. Byl na něj nevšední pohled - staré rozervané džíny, bunda stejné kvality, kanady, pásek s upevněným nožem, omotán lasem, s usárnou, ke které byla připevněna sekera. Všemu vévodil kovbojský klobouk.

Bála jsem se, co tomu řekne můj šéf, ale Zdenda s ním vlídně pohovořil a dál si už užíval obdivu kolegyň, které nikdy nic podobného neviděly.

V pondělí si mě zavolal pan ředitel. „Martino,“ pravil ten dobrý muž, „nic proti tomu tvému chlapci, rád ho tu vždy uvidím, ale příště až sem zase půjde, ať nechá tu sekeru ve vrátnici.“

Po nějakém čase můj vyvolený usoudil, že se mu nechce jezdit na vandry jen s partou zarostlých chlapů, a tak mě ukecával, abych jela na dovolenou s ním. Marně jsem mu vymlouvala, že já patřím do paláců  a budoárů s celodenní obsluhou, sliboval nevšední zážitky, a tak mě nakonec zlomil. Byla přede mnou první společná dovolená pod širákem.

Z počátku se mi to líbilo, bylo krásně, cesta příjemná lesem, ani ten batoh nebyl tak moc těžký. Pak se cesta rozdvojila. „Půjdeme po žlutý,“ zavelel vůdce. Pro mě za mě, třeba po fialový, hlavně když dojdeme do vesnice. Zdenda totiž sliboval krásné koupání a půvabnou hospůdku. Cesta vedla do skal. Žlutá značka se objevila na stromě, pak na dalším a najednou zmizela. 

„Támhle je,“ ukázal Zdeněk nahoru na skálu. „To jako polezeme nahoru?“ zděsila jsem se. „Jiná cesta do vesnice nevede?“ žila jsem v naději. „Ne!“ lhal drahý, jako když tiskne. Už vidím vesničany, jak lezou se zásobami přes skály. Samozřejmě, že o kus dál vedla pohodlná cesta a dokonce silnice. Chtěla jsem jít jinudy. Obvykle totiž chodím po zemi. Muž mého života pravil, že je to brnkačka a tak jsem lezla. Další značka byla ještě výš a u ní taková černá díra. 

„To je komín, tím polezeme,“ vysloveně mě potěšil rozveselený Zdenda. Vyhopkal komínem jako kamzík. Pro méně zdatné turisty byly v komínu udělané železné šprycle. Jejich rozestupy byly hrozně velké, jednu jsem měla u kolen, druhou někde u pasu, do třetí jsem si mohla kousnout. Další výš a výš a úplně nahoře poskakoval Zdenda a povzbuzoval mě v lezení. 

Jak se  mám nahoru vydrápat, tak vysoko ani nezvednu nohu, natož ještě s báglem. 

Zdenda usoudil, že by na mě čekal do Vánoc, slezl dolů a vzal mi batoh. Je to gentleman, vybrala jsem si dobře. Pak už jsem se se značným úsilím vyškrábala nahoru i já.

Vesnička byla krásná, hospůdka také, i koupání bylo. Přišel večer, čas uchýlit se ke spánku. My jsme si ale nejdřív museli místo na spaní najít. 

Za vesnicí byl poměrně hustý les, Zdenda hodil na zem spacák a byl připraven jít spát, ale já trvala na přístřešku. Co kdyby v noci pršelo. A tak Zdenda, brblající něco o rozmazlencích, natáhl laso mezi dva stromy a přes to hodil igelit. Obydlí bylo hotovo. Zdenek se ještě podíval na oblohu a se slovy, že v noci ani nekápne, zalezl do spacáku a usnul. 

V noci přišla bouřka. Navzdory celodenní únavě jsem nezavřela ani oko. Kolem nás lítaly blesky, hřměly hromy, stromy padaly, vítr nám rval igelit. V relativním tichu mezi hřměním bylo slyšet jen Zdendovo chrápání. Spal jako nemluvně. 

Probudilo ho až krásné slunečné ráno. Podivil se sice, že z lesíka je polom a taky mu přišlo divné, že je trochu celkově navlhlý, ale o bouřce ani netušil. Když jsem mu vyčetla, že jsem se bála, pronesl odzbrojující větu: „Ale Martinko, se mnou se ti přece nemůže nic stát!“

Je to už hodně let, ale Zdeněk jezdí pořád. Sice už ne moc pod širák, za to leze do větších výšek, k tomu přidal divokou vodu, zkrátka ještě se nechystá do starého železa. Tak ahoj!

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz