Pohřeb holuba

Ráda bych nic na tom neměnila. Uvědomuji si ale, že psí život je o mnoho kratší, než ten lidský. Přestože bych si přála, aby žil Ben ještě spoustu a spoustu let, někdy přijde okamžik, kdy se my dva budeme muset rozloučit.

Svého prvního psa jsme pohřbili na zahrádce. Dastík měl zahrádku rád. Miloval ji a má tam svůj hrob. Nikdy na něj nezapomenu. Zahrádku ale už nemáme.

Nedávno jsem si povídala s jedním důchodcem, který bydlí poblíž a má také psa-seniora.

„Do kafilérie Dana nedám,“ prohlásil, když jsme zabrousili na smutné téma psí smrti. Vyprávěl mi, co mu říkal jeho známý veterinář, jak se tam se zvířecími těly zachází.

„Zakopu ho někde, kde to měl rád. Až to přijde, zakopu ho třeba tady v Dubině,“ ukázal na městský lesopark za našimi zády. „Mám ho příliš rád na to, abych ho dal tam,“ uzavřel smutné téma kafilérie.

Najednou jsem si uvědomila, že i já mám svého psa příliš ráda na to, aby se po jeho odchodu zacházelo s jeho ostatky zle. Tak, jako se pohřbí člověk, pohřbívají lidé často i své zvířecí miláčky. Vím, že jsou i zvířecí hřbitovy. A stejně tak dobře vím, že mrtvému je jedno, jak se s jeho tělem naloží. Nepatřím mezi ty, kteří věří v život po životě. Pohřeb a vše poté, co jedinec zemře, je záležitost živých. Jim záleží, aby měli místo, kde mohou navštívit to, co po zemřelém zbylo, zavzpomínat, uctít jeho památku. A pokud někoho miluji, musím se s ním po smrti také rozloučit. Uvědomila jsem si, že ani já nechci nevědět, co s Benem jednou bude. A začala jsem v duchu vybírat, kde by měl po své smrti skončit. Nevím jistě, jestli to bude Dubina, lesopark, kam i my chodíme na procházku, nebo jiné nám milé místo. Uvědomila jsem si ale, že až se to stane, budu znát místo, kde Beník odpočívá. I když doufám a stále věřím, že jen tak brzy to nebude. 

Nedávno jsem se s Benem procházela právě po lesoparku, o kterém mluvil onen důchodce. Na jeho kraji, pěkně na sluníčku, poblíž cestičky jsem objevila nenápadný malý křížek. Na něm byl nápis „křečík Světluška“. A vida, Dubinu si vybral i někdo jiný, který ztratil svého zvířecího kamaráda!

Uvědomila jsem si, že na světě to ještě není tak zlé, když jsou lidé, kteří vzdají poctu a rozloučí se se zvířetem. U mé sestry to také tak probíhalo. Ona má už děti dospělé, ale když byly ještě maličké, chovala rodina nejrůznější zvířátka. Byl to králík, kočka, pes, želva, morče i křeček. A všichni mají hrob u jejich domu na zahrádce. A proto vím, že Bena nenechám odejít bez toho, abych mu nepřipravila a neznala místo jeho odpočinku.

Nedávno jsem potkala opět onoho důchodce s Danem. Seděl se svým věrným čtyřnohým kamarádem na lavičce a povídal si s dalším majitelem psa. Pozdravili jsme se a já mu vyprávěla o hrobě křečíka.

„No vidíte, ten jsem zatím neobjevil,“ řekl.

„Je tam teprve krátce, objevila jsem ho také nedávno,“ řekla jsem.

Pán se usmál a vyprávěl mi, že nedávno pohřbil v Dubině dokonce holuba.

„Ležel tam na trávníku. Buď se něčím otrávil, nebo ho napadl nějaký dravec, nebo prostě uhynul sám. Ale bylo mi ho líto. A tak jsem posbíral klestí a vyhrabal díru. Položil jsem ho na mech, kolem dal klestí a zahrabal. A z dvou klacků udělal i křížek, ať má krásný hrob.“

Pán se usmíval a měl radost, že mohl posloužit holubovi po jeho smrti. Vyprávěl to s takovým zaujetím, s takovou láskou, že ač holuby nemám ráda, kdybych o tom funusu předem věděla, určitě bych se ho také zúčastnila. Už jen proto, že mít rád zvířata k lidskosti a lásce prostě také patří.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10