Pojď se do mě vyčurat!

Jak tak člověk před narozením potomka pečlivě plánuje proces výchovy, má ve všem celkem jasno. Když ze mě byla ještě hrošice s tří a půl kilovým mládětem pod srdcem, zdála se mi velmi sympatická bezplenková metoda. Po několika málo dnech naplněných monitorováním každého zneklidnění a zavrtění uřvaného uzlíčku jsem se vzdala veškerých nadějí na úspěch a jala se žehlit pleny, protože látkování představovalo plán B. V časopise pro zvídavé maminky psali, že nočník můžeme nechat dřímat až do velkolepé oslavy osmnáctého měsíce malého velkého nezbedy, a tak jsem čekala.

Nebylo to snadné, protože jsem musela už od půl roku po narození raubířete denně slýchat mručení babičky, zasloužilé matky dvou dětí, protože její dcera od šesti měsíců trávila na nočníku drahnou část svého volného času... Já si říkala, nebudu to nebožátko mučit, půjdeme na to zlehka: od útlého věku jsem své mládě brala s sebou na toaletu, aby vědělo, jak to tam chodí. Mládě bylo bezpochyby chápavé, kdykoli se někdo odebral na onu místnost, hlásilo lidskou řečí „kakat“. Ačkoli bylo do osmnáctého měsíce ještě docela daleko, pokusila jsem se svoje kvítko seznámit s nočníkem, nicméně láska na první pohled neproběhla a cestu si k sobě nenašli ani během schůzek následujících.

Za ty měsíce jsem si už zvykla na tradiční mord s plenami v koupelně, hoďku věšení a šedesátiminutovku žehlení, ale pak nastalo období, kdy se naše robátko začalo vzpírat, během přebalování se dávalo na zběsilý útěk, který byl zakončen loužičkou v koutě, odlovem a vpravením do plínky, které se neobešlo bez mohutného tygřího řevu, kousání a kopání. Bylo nutné přikročit k okamžitému řešení tristní situace. Na zázraky nevěřím, takže mě nijak nezdrtilo třikrát do hodiny likvidovat kaluže po celém bytě. Jenže tatínek moje nadšení na kolenou s hadrem nesdílel, popadl nočník a začal zdroj loužiček honit se slovy „Já jsem nočníček, hamám bobky a bumbám čurání, pojď se do mě vyčurat!“, což sklidilo u dítěte velký úspěch, bezva nová bžunda a šup do kouta a nová loužička je na světě. Tak to probíhalo několik dlouhých dní. Pobyt na nočníku nepřekročil dobu několika vteřin a o úspěchu nemůže být vůbec řeč...

Až jednoho dne se z kouta, kde mládě často a rádo nacházelo ono vhodné místo na vyčurání, ozvalo „bobek“, a než doběhla úklidová četa, dílo bylo vykonáno. Pachatel byl pochválen za to, že nahlásil akci, a místo bylo vydezinfikováno. Další den naháč volá „čuvání“, vrhám se s nočníkem k nohám dítěte. Nestihla jsem to, ale pláču radostí nad tím, že bod zlomu se blíží, mávám plenám a objednávám nový koberec.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10