Jak tak člověk před narozením
potomka pečlivě plánuje proces výchovy, má ve všem celkem
jasno. Když ze mě byla ještě hrošice s tří a půl kilovým
mládětem pod srdcem, zdála se mi velmi sympatická bezplenková
metoda. Po několika málo dnech naplněných monitorováním každého
zneklidnění a zavrtění uřvaného uzlíčku jsem se vzdala
veškerých nadějí na úspěch a jala se žehlit pleny, protože
látkování představovalo plán B. V časopise pro zvídavé
maminky psali, že nočník můžeme nechat dřímat až do velkolepé
oslavy osmnáctého měsíce malého velkého nezbedy, a tak jsem
čekala.
Nebylo to snadné, protože jsem musela už od půl roku po narození raubířete denně slýchat mručení babičky, zasloužilé matky dvou dětí, protože její dcera od šesti měsíců trávila na nočníku drahnou část svého volného času... Já si říkala, nebudu to nebožátko mučit, půjdeme na to zlehka: od útlého věku jsem své mládě brala s sebou na toaletu, aby vědělo, jak to tam chodí. Mládě bylo bezpochyby chápavé, kdykoli se někdo odebral na onu místnost, hlásilo lidskou řečí „kakat“. Ačkoli bylo do osmnáctého měsíce ještě docela daleko, pokusila jsem se svoje kvítko seznámit s nočníkem, nicméně láska na první pohled neproběhla a cestu si k sobě nenašli ani během schůzek následujících.
Za ty měsíce jsem si už zvykla na
tradiční mord s plenami v koupelně, hoďku věšení a
šedesátiminutovku žehlení, ale pak nastalo období, kdy se naše
robátko začalo vzpírat, během přebalování se dávalo na
zběsilý útěk, který byl zakončen loužičkou v koutě, odlovem
a vpravením do plínky, které se neobešlo bez mohutného tygřího
řevu, kousání a kopání. Bylo nutné přikročit k okamžitému
řešení tristní situace. Na zázraky nevěřím, takže mě nijak
nezdrtilo třikrát do hodiny likvidovat kaluže po celém bytě.
Jenže tatínek moje nadšení na kolenou s hadrem nesdílel, popadl
nočník a začal zdroj loužiček honit se slovy „Já jsem
nočníček, hamám bobky a bumbám čurání, pojď se do mě
vyčurat!“, což sklidilo u dítěte velký úspěch, bezva nová
bžunda a šup do kouta a nová loužička je na světě. Tak to
probíhalo několik dlouhých dní. Pobyt na nočníku nepřekročil
dobu několika vteřin a o úspěchu nemůže být vůbec řeč...
Až jednoho dne se z kouta, kde mládě často a rádo nacházelo ono vhodné místo na vyčurání, ozvalo „bobek“, a než doběhla úklidová četa, dílo bylo vykonáno. Pachatel byl pochválen za to, že nahlásil akci, a místo bylo vydezinfikováno. Další den naháč volá „čuvání“, vrhám se s nočníkem k nohám dítěte. Nestihla jsem to, ale pláču radostí nad tím, že bod zlomu se blíží, mávám plenám a objednávám nový koberec.
ChytráŽena.cz