Pomeranče

Byla jsem na nákupu. Na běžném nákupu potravin, jako vždy. Chodím do supermarketu, který mám blízko domova. Hned v úvodu jsem si všimla té paní. Stařenka shrbená nad vozíkem, hůlku vloženou do vozíku, aby se mohla o vozík opírat. Brázdila uličky supermarketu a pečlivě vybírala.

Zaměřovala se většinou na zlevněné zboží nebo zboží v akci. Vždy zboží přiblížila k očím, prohlédla si, kolik stojí, a opět ho vrátila do regálu. Měla stále prázdný vozík, jen její hůlka v něm byla. Konečně! Pomeranče byly v akci za velmi výhodnou cenu, a tak si dva plody vybrala, zvážila a uložila do vozíku. Takto chodila po prodejně ještě několik málo minut. Dva pomeranče ve vozíku osiřely. Nic jiného si stará paní nevybrala. Naopak, při cestě k pokladnám malinko zaváhala a jeden pomeranč vrátila zpět.

I já si koupila asi kilo pomerančů, vždyť byly v akci. Na rozdíl od babičky jsem koupila i pečivo a několik málo jogurtů. Od doby, co zboží u nás zdražilo, ani já nenakupuji jako dřív. Měla jsem ale zatím co jíst. Po zaplacení zboží jsem ji uviděla znovu, teď už bez vozíku. Stařenka si v koutku u východu lačně loupala pomeranč. Přistoupila jsem k ní a vložila jí svůj sáček s exotickými plody do rukou. „Jsou pro vás,“ řekla jsem.

Paní se na mě podívala a já si všimla slzy v koutku jejích očí. Pak mi pomeranče chtěla vrátit. „Kdepak, já ještě mám. Můžu si je koupit, ještě, znovu.“ Hlavou mi táhla myšlenka, že je to zatím. I můj zaměstnavatel končí a já brzy budu na ulici. Je otázkou, zda ve městě s největší nezaměstnaností vůbec někdy ještě práci seženu. Paní ale potřebovala pomoc hned teď. Paní děkovala, jako bych jí k nohám složila poklad. „Víte, mám malý důchod,“ řekla.

Chápu. I má mamka žije z velmi nízkého důchodu, a přitom pracovala. Byla prodavačkou, a ty si moc nevydělávaly. Jak jsem později zjistila, paní je ještě o tři roky starší než ona. Má tři děti, z nichž dvě nepracují, protože je v jejich věku už nikde nechtějí, a nejmladší dcera pracuje za minimální mzdu a má dvě studující děti. Úplně jsem paní chápala.

Vím, že spoustu lidí prudím tím, že tvrdím, jak se dnes máme zle. My, co jsme neměli tolik štěstí, nebo byli někdy vážně nemocní, případně jsme zůstali sami a museli se postarat o děti. My, co jsme se starali o umírající nemohoucí rodiče, museli se ohlížet na ně a nemohli jsme vzít práci jako ostatní.

My, co jednou nebudeme mít ani ten mizerný malý důchod, protože nám ještě několikrát zvýší odchod do důchodu a nebudeme mít odpracované potřebné desítky let. My, co nebudeme mít to štěstí a včas neumřeme, než nás dostihne chudoba.

Od této chvíle jsem se zařekla, že kdykoli uvidím někoho starého, kdo je na tom hůř než já, koupím mu pomeranč, rohlík nebo jinou drobnost. Moc mu tím nepomůžu, ale na chvilku mu zpříjemním den a třeba i sobě do budoucna přilepším. Věřím na karmu a doufám, že chování se všem přesto vrátí.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete