Přiznejte se, že už když vám bylo pět nebo šest let a v časopise jste zahlédla krásně upravenou nevěstu, zavřela jste oči a tiše se zasnila s úsměvem na rtech. "Taková chci být i jednou já!" napadlo vás v tu chvíli a ta myšlenka vás už nikdy nadobro neopustila.

Možná se jen oslabila její intenzita, to když jste zažila první zklamání v lásce poté, co vás odmítl spolužák, na kterého jste měla políčeno s výmluvou, že jste sice výborná kamarádka a vrba, ale váš nos i pozadí jsou na jeho vkus příliš velké. Anebo když vaše mladické pobláznění v urostlého tmavovlasého učitele tělocviku nepřerostlo v hlubokou a velkou lásku ( přirozeně osudná  chyba byla na jeho straně). Ale ta touha stát se na jeden den Popelkou, ta tu byla s vámi pořád.

Mezi námi existují tři typy více či méně vdavekchtivých žen:

Jedny, pro které se slovo "svatba" stalo posedlostí. Není nic neobvyklého, že si tato žena vede jakýsi svatební deník, kde si zaznamenává postřehy, osvědčené tipy a triky, jak se stát tou nejpůvabnější nevěstou a svůj den D proměnit v tu nejromantičtější událost. Tato kniha pokladů prochází během jejího života spoustou velkých změn. Jakožto malé si s onou dětskou zručností nakreslí princezničky s korunkami a korálky a poprosí maminku, aby jim přimalovala koníka pro jejich prince. Jako školou povinné už pohádkovým postavičkám připisují reálná jména svých spolužáků, která se stejnou vervou i mažou, škrtají a přepisují s rychlostí, s jakou se mění i objekty jejich zájmu. Ovšem největší změnou projde jejich záznamníček během puberty a dospívání, kdy jsou jejich nápady a sny nejrozmanitější a nejbarvitější.

Druhé se na svou svatbu těší, ale od oné posedlosti si udržují určitý odstup.  V předvečer své slavné události probírají se svou nejlepší kamarádkou po telefonu do pozdního rána všechny klady a zápory svého nastávajícího, donekonečna si přehrávají v hlavě scénář svého velkého dne netušíc, že stejně všechno dopadne úplně jinak: hlavní družička, která měla mít na starosti zdárný chod celé svatby dorazí s ohromnou kocovinou, protože někdo přece musel tu vaši svobodu zapít, když vy jste těhotná. Což ovšem rozhodně není ani váš budoucí manžel, takže i on má provinilý, skelný pohled ve svém zeleném obličeji. Modlíte se, aby během obřadu vydržel v bdělém stavu. Pokud bude oddávajícím  muž, tak věřte, že se nad vašim milým dozajista slituje a ve snaze ulehčit mu obřad, nepozorovaně zkrátí vynecháním některých méně záživných pasáží, jejichž čtením za doprovodu jemných houslí, by mohl vašeho téměř-manžela ukolébat k hlubokému spánku, což by na přítomné přihlížející nepůsobilo zrovna nejvěrohodněji.

Do třetí skupiny patří ženy, jejichž svatební přípravy jsou rovny plánům na dovolenou. Sepíší si v deseti bodech to nejpodstatnější, na co není radno zapomenout, ráno si oblečou smetanový kostýmek, silonové punčošky tělové barvy, popadnou skromnou kytici bílých růží, partnera a své dva svědky a peláší na radnici. Žádná pohádka, žádný zámek ani závoj, jen nově okroužkovaný prsteníček, nové příjmení, které se zdá krapet kostrbatě napsané, to než ho jeho nositelka stačí nacvičit, a to nejpodstatnější – nový život, do kterého právě vkročily.

Je na každé z vás, jakou svatbu si vysní a jak ji převede v realitu. Žádná z variant není ani správná, ani špatná. Ve svatebním dni se zrcadlí vaše touhy a sny, to, jaká jste uvnitř a jaká byste chtěla být. Já osobně se stala na malou chvíli princeznou. Kráčela jsem po zámeckých schodech ruku v ruce se svým princem a žila svůj sen, i když se mi zdál v tu chvíli snad až příliš krátký. Ale když jsem se na druhý den probudila, zjistila jsem, že můj sen neskončil. Naopak, byl tu pořád a my stáli na jeho počátku. Společně, ruku v ruce...