Když kdysi bylo asi tolik hub, jako letos, a lidé z lesů nosili krásné úlovky, vypravil se i můj děda s otcem na to správné houbaření. Oni ale neměli tolik času jako jiní, museli dělat na poli a postarat se o zvířata, která chovali. A tak vyšli pozdě odpoledne, poté, co houbaři už okolní lesy dle jejich úsudku vysbírali. Viděli houbaře vracející se z lesů s obrovskými koši plnými krásných hřibů. A tak se rozhodli sebrat vše, co znají, a je jedlé. I oni měli za chvilinku plný koš. Byli v něm převážně klouzci, babky a méně kvalitní houby, sem tam nějaká bedla. Vraceli se domů s tím, že ve vysbíraném lese toho přece jen dost nasbírali a bude smaženice, něco do polévky a pod maso. Jen kvalitní hřiby na sušení neměli.
Při návratu se rozhodli ještě
zajít do malého lesíka nad vsí. Nikdy tam nehoubařili, ale bylo to náhlé
vnuknutí, které poslechli. Ušli jen pár metrů, a naskytla se jim nádherná
podívaná. Na louce bylo několik desítek praváků. Ty ještě nějak do koše
vmáčkli. Cestu zpět volili přes mladé březové výhonky. Mezi nimi objevili
naleziště křemenáčů. Krásné červené hlavičky se draly z mechu, vykukovaly
na ně z trávy a lákaly je k tomu, aby je posbírali. To už byl koš na
prasknutí. Rozhodli se proto pro čin, který nikdy předtím neudělali. Vysypali koš,
na dno uložili praváky a na ně opatrně poskládali asi třicet křemenáčů. Oči až
přecházely.
„Co ale uděláme s tím, co jsme vysypali?“ zajímalo tátu. Museli to v lese nechat. Děda ještě sliboval, že až přijdou domů, vezmou jiný koš a třeba se pro babky, klouzky, bedly a ostatní houby vrátí. Už je nemusí hledat, mají je tu krásně na hromadě.
Přišli domů a museli pomoci babičce čistit, obstarat zvířectvo na noc a postarat se o zahradu. A tak tam houby nechali.
Zajímavé je, že můj táta od té doby už nikdy nenašel v lese žádnou pořádnou houbu. Když chodil na houby, nacházel muchomůrky růžovky, ale málo, sem tam nějakého klouzka, ale praváka nebo křemenáče už nikdy nenašel. Dodnes se u nás traduje, že se mu les pomstil. A proto jsem nikdy nic v lese nevyhodil. I děti jsem od malinka učil, že nesmí kopnout do prašivky a lesu musí pomáhat. Les se totiž neumí sám bránit. Jediné, co snad může, je pomstít se tak, že už v něm nikdy nic pořádného nenajdete. Pro houbaře je to pomsta velká, ale lesu to stejně nepomůže.
S rodinou jsme proto při houbaření vždy také sbírali odpadky. Splácíme dluh za tátu a dědu a napravujeme to, co druzí lesu udělali. Kéž by nás bylo víc…
ChytráŽena.cz