Ponožky

Byla jsem rok sama. Po letech nám s přítelem skončil vztah tím, že se on stěhoval dlouhodobě za prací do zahraničí. Chtěl sice, aby se nic mezi námi neměnilo, ale zásadní změnou byl už fakt, že musel mimo republiku. Já měla práci, ve které jsem byla spokojená, u nás, a nechtěla jsem se stěhovat s ním. Jak dlouho by takový vztah asi fungoval?

Na to, že jsem sama, jsem si kupodivu zvykla docela rychle. Nebylo to zpočátku jednoduché, ale mé dospělé děti mě v tom nenechaly. Práce, přátelé, a pak i rodiče, kterým jsem pomáhala, mě přiměli nesmutnit dlouho. Pak jsem potkala Milana.

Milan byl můj vrstevník. Potkali jsme se v posilovně. Do té jsem občas docházela, protože mě cvičení vždy bavilo. Vlastně jsem s posilovnou skončila jen kvůli bývalému partnerovi, protože na ni nezbýval čas. Po rozchodu mi ale přišla opět vhod. Milan do posilovny chodil častěji než já. Měl pěknou postavu a byl mi sympatický. Po pár setkáních a několika procházkách mě jednoho dne pozval k sobě domů. Už když jsme stoupali po schodišti do druhého patra, kde bydlel, uvědomovala jsem si nepříjemný pach, který se linul panelákem. To se občas stává, že domy, ve kterých je víc bytů, mají svůj specifický pach.

Když odemkl byt a vyzval mě, abych vstoupila, uvědomila jsem si, že odér se line z jeho bytu. Bylo mi to nepříjemné, ale nedala jsem na sobě nic znát. Až v bytě jsem zjistila, že Milan vlastní dvě kočky. Byt zapáchal jejich močí a specifickým zápachem koček. To ale nebylo vše. Na zemi byly chuchvalce chlupů, prachu a zbytků jídla, snad i jejich stolice, v bytě byl nepořádek, a když jsem se musela odebrat na toaletu, s odporem jsem zjistila, že svou potřebu raději vydržím. V takovém stavu a čistotě ona místnůstka byla. Dlouho jsem se proto v bytě nezdržela. Milan mě doprovodil jen před dům, musel ještě něco udělat do práce. Byla jsem ráda. V botách se mi lepily ponožky. Bylo to takové, jako bych šlápla v Milanově bytě do žvýkačky. Doma jsem pak zjistila, že to tak nejspíš bylo, aspoň jsem si vroucně přála, aby to byla žvýkačka a ne něco horšího. Když jsem se dívala na to nechutné něco na spodní straně svých ponožek, odmítla jsem je prát a rovnou je hodila do koše.

Stále jsem si říkala, že Milan je chlap. Ti na pořádek tolik nejsou. Nevnímá, že kočky páchnou a třeba nestihl doma uklidit. Byl dost pracovně vytížený, k tomu chodil několikrát týdně do posilovny. Chodila bych ale já do posilovny, pokud by můj byt vypadal tak, jako ten Milanův? Ať jsem chtěla, nebo ne, Milana jsem brzy opět potkala v posilovně. Usmíval se na mě a byl milý. Ten krásný kluk tady v posilovně vypadal úchvatně. Když jsem si ale vzpomněla na to, jak vypadá jeho domácnost, váhala jsem, když mě pozval do kavárny. Nakonec jsem ale jeho pozvání přijala. Choval se pěkně a nedovolil, abych si svou útratu zaplatila sama. Na oplátku jsem ho za dva dny pozvala k sobě. Dala jsem si záležet s přípravou. Nachystala jsem malé pohoštění, navoněla byt, důkladně jsem uklidila, aby Milan viděl, jak to má doma vypadat. Milanovi se u mě líbilo.

„Máš to tu ale smutné, že nemáš nějaké zvířátko,“ řekl. „No, zvířata…“ spolkla jsem svou odpověď. Ano, chtěla jsem říct, že zvířata v bytě smrdí. Přestože jsem kdysi chovala psa, můj byt vždy voněl. „Až budu jednou mít méně práce, nějaké zvíře si pořídím,“ řekla jsem a usmála se na Milana. S Milanem jsem se občas vídala v posilovně, jednou jsme si zašli na kolo a nakonec mě po nějaké době opět pozval k sobě domů.

„No, jestli chceš, pomůžu ti třeba doma uklidit, něco udělat,“ navrhla jsem. „Ale já mám uklizeno,“ usmál se. Když jsem ten den přišla do onoho bytu, byl snad ještě v horším stavu, než poprvé. Cítila jsem, jak se mi ponožky lepí k podlaze. Uvažovala jsem, zda nemám Milanovi říct o přezůvky, nebo se vymluvit, že se mi udělalo nevolno a byt opustit. Při pomyšlení, že by přezůvky vypadaly stejně, jako interiér bytu, jsem to neudělala a odvážně se zula. Milanovy kočky, když mi uvařil kávu, si sedly na stůl a jedna z nich si v kávě smočila ocas. S odporem jsem se odvrátila. Káva zůstala na stole. Tentokrát mě Milan doprovodil až domů, přestože jsem odmítala. Při loučení se mě snažil políbit. S nechutí jsem to snesla. Doma jsem ihned zamířila do sprchy, nalila jsem na sebe velké množství toaletní vody a ulepené ponožky, které bych zřejmě ani nevyprala, jsem opět vyhodila do koše.

Pochopila jsem, že Milan se svým přístupem k životu nebude ten pravý. Můj bývalý přítel byl čistotný člověk. Kdykoli jsem mohla přespat já u něj nebo on u mě. Při představě spaní v Milanově bytě se mi zvedl žaludek. A při jednoduché matematice dejme tomu sta návštěv v roce a sta vyhozených párů ponožek jsem Milanovu pozdější žádost o partnerský vztah s omluvou odmítla. Pro jistotu jsem přestala i chodit do posilovny. Však je spousta jiných zálib a koníčků a míst, kde se dá trávit volný čas.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete