Poprali se pod ořechem

Lidská lakota a závist jsou tak silné, že ve snaze mít něčeho víc, než druhý, jsme schopni snad i zabít! To je mé zjištění, které jsem udělala po tomto dni, který se tu budu snažit vylíčit…

„Nechceš přijít na kávu?“ zeptala jsem se jeden víkend, tak, jako to občas dělám, své kamarádky Ivony. „Jdu k Milanovi na zahrádku nakrmit ptáky,“ řekla Ivona. „Ale jestli se chceš projít, můžeš jít se mnou,“ dodala. Ivona je má kamarádka ze základní školy a Milan je její přítel. Na zahrádce chová několik andulek a jednu korelu. A právě ty šla Ivona nakrmit, protože Milan byl až do večera v práci.

Procházka na zahrádku nebyla krátká. Zahrada je za městem, jde se k ní přes pole, les a celkově je vzdálená asi deset kilometrů. A tak jsme se vypravily na cestu už dopoledne. Cestou jsme si povídaly a já byla ráda, že jsme se nesešly u kávy, jako obvykle, ale udělaly jsme něco pro zdraví a prošly jsme se. Konečně jsme byly na zahrádce. Milan na ní má mimo jiné několik jabloní a velký ořešák.

„Můžeš si natrhat nějaká jablka,“ řekla Ivona od voliéry s ptáky.

„Já moc na jablka nejsem,“ přiznala jsem. „Ale koukám, že tu má i nádherné ořechy.“ Na ořechy jsem. Asi jsem byla kdysi veverka, protože zbožňuji veškeré ořechy. Co se ale jejich ceny vyhouply na pro mě „nereálno“, nekupuji je buď vůbec, nebo jen, když jsou ve velmi výhodné akci. A konkrétně vlašské ořechy na vánoční pečení si chodím sbírat ke všem stromům, které v mém okolí volně rostou, a vím o nich. Nabídka posbírat si ořechy na zahrádce mě potěšila. A protože mám v kapse vždy nějaký ten sáček, jsem totiž pejskařka, nasbírala jsem si něco přes polovinu jednoho pytlíku. Nechtěla jsem ořechů vzít moc, ať také nechám něco jejich majiteli.

„To sis toho moc nevzala,“ utrousila Ivona, ale mně to stačilo. Utrhly jsme si nakonec i to jablko na cestu, a šly jsme deset kilometrů zpět. Protože jsem měla s sebou svého psa Bena, byla jsem ale ráda, že i on se krásně vyvenčí.

„Půjdu ještě k mamce,“ řekla Ivona. „Nepůjdeš náhodou k taťkovi?“ Jak Ivonina mamka, tak můj taťka, bydlí v jednom jediném panelovém domě. A tak jsem šla za taťkou. Tam jsem vypila kávu, a šli jsme s Benem domů. „Zajdeme ještě na ořechy, Bene?“ zeptala jsem se svého psa, protože nedaleko taťkova bydliště je jeden z „mých“ ořešáků, ke kterým také chodím sbírat ořechy.

Pejsek zavrtěl ocasem, povyskočil, a bylo rozhodnuto. A tak jsme se loudali ke škole, před kterou ořešák roste. Sotva jsme dorazili, byla nám v patách důchodkyně s maltézákem.

Změřila si mě nepřátelsky pohledem. Bylo vidět, že ořechů pod stromem moc není.

A tak jsem utrousila k psovi: „Tak, jsou vysbírané.“ Ono to tak už je, že když člověk žije deset let se psem, začne si s ním i povídat. Navíc pes pánovi většinou i rozumí.

Důchodkyně se ušklíbla a pronesla: „Má plný pytlík ořechů, a tvrdí, že nejsou.“ Podívala jsem se po té ženské. Vypadala, že kdyby mohla, roztrhla by sáček a ořechy si vzala.

„Paní, já je ale nemám zpod tohoto stromu. Jak jste si jistě všimla, přišla jsem sem jen o pár sekund dřív, než vy! Ty ořechy mám ze soukromé zahrady a vy se chováte, jako by vám strom patřil,“ byla jsem s ženou hned hotová. Ta se sebrala a cestou od stromu ještě remcala: „Taky že jo, já ho sázela.“ Musela jsem se zasmát. Od otce vím, že ten strom byl vysazen ještě před válkou.

To ale nebylo ještě všechno, co se pod ořešákem ten den semlelo.

Chodila jsem pod stromem a sem, tam jsem ořech našla. Proto, aby se zase někdo nepohoršoval, jsem pytlík s ořechy ze zahrady narvala do kapsy. Po odchodu paní přišli další dva muži. Také na ořechy. Tak jsme tam chodili už tři a pes. Dva muži se probodávali pohledem navzájem. A pokaždé, když ten starší našel na zemi ořech, ten mladší do něj úmyslně strčil. Ne, nebylo to omylem. Mladší muž sledoval víc toho staršího, než ořechy. Jako by nechtěl ani tak najít ořechy, ale snažil se, aby hlavně ten starší žádný ořech neměl. Mě nechali na pokoji, snad že jsem měla psa. Jednou mladší muž strčil do staršího tak hrubě, až spadl na zem. To jsem radši už poodešla a byla jsem kus od stromu. Pět nebo šest ořechů mi za to nestálo.

Sotva jsem odešla, začali se ti dva bít. Mlátili jeden do druhého tak silně, že jim začaly ořechy lítat z kapes. Nevěřícně jsem bitku pozorovala. Když se váleli po zemi, začala jsem se bát. A oprávněně. Dva muži se mlátili tak, že jednomu z nich začala silně téci krev. Ten druhý vypadal, že se už nepostaví. A já se začala obávat, že se ti dva snad umlátí, a pro jistotu jsem zavolala sanitku. Byla potřeba. Pozorovala jsem, jak zdravotníci kontrolují oba sběrače. Zranění obou byla tak vážná, že si vyžádala dokonce hospitalizaci v nemocnici. A tak byli oba odvezeni.

O bitce jsem slyšela následující den v televizi. Jeden byl polámaný, a druhý měl dokonce pohmožděné ledviny a další vnitřní zranění.

A pak choďte na ořechy! Já jedině se svým čtyřnohým hlídačem…