Poprvé na gynekologii a hned těhotná

Mého manžela jsem poznala, když mi bylo sedmnáct let. Bylo to velká láska. V intimním životě jsme byli velice zodpovědní, protože můj tenkrát ještě přítel je o dost starší a doufala jsem, že zkušenější. Vždycky jsme používali ochranu a já byla klidná, protože jsme vše dělali tak, jak se má.

Když mi bylo osmnáct let, nedostala jsem menstruaci. Zpočátku jsem si říkala, že mám jen zpoždění, protože moje menstruace nebyla moc pravidelná a nedalo se na ni moc spoléhat, ale čím delší byl odstup od mé poslední menstruace, tím větší strach jsem měla. Sice jsem byla plnoletá, měla pěkný vztah, žila jsem se svým přítelem, ale mít tak brzo dítě jsem skutečně neplánovala.

Po čase jsem se svěřila příteli, který mi řekl, proč jsem mu to už dávno neřekla. Když jsem se ho ptala, co budeme dělat, řekl mi, že pokud jsem těhotná, tak se o mě a o dítě postará a rád by si mne i vzal. To od něj bylo sice hezké, ale já pořád brečela, i když jsem vlastně nevěděla, jestli jsem těhotná. Kromě vynechané menstruace jsem žádné jiné příznaky neměla. Nejhorší bylo, že nikdy předtím jsem na gynekologii nebyla a měla jsem strach. Menstruace se ne a ne dostavit a tak jsem chtě-nechtě musela vyhledat gynekologa. Přítel mi nabízel, že půjde se mnou, já jsem ale nechtěla, hrozně jsem se styděla a tak když o tom nevěděl, šla jsem sama na gynekologii.

V čekárně skoro nikdo nebyl a já věděla, že brzy přijdu na řadu. Když sestřička přišla do čekárny pro kartičky, potichu jsem jí řekla můj problém a zda mě vůbec přijmou a ona řekla, že ano. Bylo to opravdu hrozné jít poprvé na gynekologii a hned s takovým problémem. Když jsem přišla na řadu, potupně jsem vstoupila do ordinace, kde byl postarší, ale velice příjemný pan doktor. Řekla jsem mu, proč jsem přišla a následovalo vyšetření, které nebylo tak hrozné, jak jsem čekala, ale zrovna příjemné taky ne. Když mi doktor sdělil, že jsem v osmém týdnu těhotenství, nevěděla jsem, co mám dělat, najednou se mi zhroutil celý svět.

Následně se mě doktor ptal, zda je těhotenství chtěné či nikoli, řekla jsem jen, že nečekané a že nevím, zda si dítě nechám, on chtěl hned zálohu na interrupci, ale já řekla, že si to musím rozmyslet a poradit se s přítelem. Když jsem vyšla z ordinace, hned se mi spustily slzy, celou cestu, co jsem šla domů jsem brečela. Když mi volal přítel, řekla jsem mu, že s ním potřebuji mluvit. Ani nevím, jak jsem došla domů, jen jsem seděla u stolu a nevěděla, co mám dělat. Když přijel přítel, vrhla jsem se mu s pláčem kolem krku a řekla, že jsem těhotná, chvíli mlčel, ale pak řekl, že se nic nemění, že si miminko chce nechat. Já bych na potrat nikdy nešla a tak i když jsem dítě nechtěla, řekla jsem, že si ho tedy nechám. Netušila jsem, jak se to vůbec mohlo stát, pokaždé jsme měli ochranu, nikdy jsme neriskovali. Jediné, co mne napadlo, že jsem jednou při otevírání pozlátka mohla kondom porušit nehtem, to už bylo ale jedno.

Po pár dnech jsem začala mít hrozné bolesti v podbřišku a po chvíli jsem začala hrozně krvácet, volala jsem příteli, který po chvíli přijel domů a jeli jsme k doktorovi, ten mne ihned odeslal do nemocnice s tím, že se zřejmě jedná o potrat, ale v nemocnici to možná ještě zachrání. Celou cestu jsem příteli mačkala ruku a brečela. V nemocnici mě okamžitě vzali na řadu a po vyšetření mi doktor jen sdělil, že se jedná o potrat a že si z toho nemám nic dělat, že za tři měsíce to mohu zkusit znovu. Následovala narkóza a čištění. Přítel mě jen objímal a říkal, že to bude dobré, já si z těchto chvil moc nepamatuji, protože jsem z toho byla hodně v šoku. Večer, když už jsem měla po zákroku, jsem se už uklidnila.

Ještě pořád jsem tak trochu nechápala, co se stalo. Druhý den ráno při vizitě mi pan doktor řekl, že je vše v pořádku a že dnes půjdu domů, jen mi odebrali krev na krevní skupinu, poučili mne, co a jak, a odpoledne jsem už čekala se zabalenou taškou na přítele. Když zaklepal na dveře, s pláčem jsem ho objala a dobu jsem ho mačkala. Po cestě domů jsme oba mlčeli, ani jeden z nás nevěděl, co říct. Když jsme přijeli domů, bylo krásně uklizeno, na stole byla ve váze kytka a v troubě připravený oběd. Bylo to od něj moc hezký. Doma jsem se osprchovala a lehla si do postele, přítel se o mě hodně moc staral. Několik dní, možná několik týdnů trvalo, než jsem se z toho všeho vzpamatovala, byl to nepříjemný zážitek. Je to už sedm let, ten přítel je už pět let můj manžel a máme skoro dvouletého klučinu.

– čtenářka -

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete