Pocházím ze čtyř dětí a mám ještě sestru a dva bratry. Abych
alespoň trochu přiblížila naši rodinnou atmosféru, musím podotknout, že má sestra
má dceru a syna, starší bratr dva syny a ten mladší taktéž dceru a syna, no a v
neposlední řadě já mám dva syny. A všichni dohromady si užíváme i naší
maminečku, která mimochodem letos oslavila osmdesátku. Svou rodinku Vám milé
čtenářky tak v kostce představuji proto, abyste si mohly představit,
v jakém počtu jsme kdysi jezdili na dovolenou.
A nejen to… poněvadž já
bydlím v jakémsi takovém středu mezi námi všemi, a tak bylo i naším
společným zvykem se 1krát za 14 dní vždy v pátek odpoledne sejít právě u
nás doma. V plném počtu 13 lidí jsme pravidelně každý rok vždy hned po Novém
roce prohledávali různé katalogy, ze kterých jsme vybírali takovou
chalupu, abychom se tam všichni vešli a také, aby…jak se říká…tam
bylo “všechno“, mimochodem i rybníky na koupání i k rybolovu. Na tyto
společné dovolené jsme jezdili většinou na přelomu konce července a začátkem
srpna. Zapomněla jsem podotknout, že jsme jezdili, jak se říká…bez našich drahých
poloviček!
To proto, aby si ony polovičky od nás taky právě těch 14 dní mohly odpočinout. Ještě musím říci, že „práci“ jsme si každý den prohodily… ať už se to týká vaření, či postarání se o zábavu pro děti, atd. No prostě…I D Y L K A !! Takhle pospolu jsme každoročně na dovču jezdili baj očko 10 let. Protože v tu dobu jsem ještě svůj rybářský lístek neměla, mohla jsem chytat ryby pouze na soukromých rybnících, kde si zaplatíte tzv. povolenku přímo u majitele daného rybníka. Už tenkrát jsem toužila ulovit rybu. Prut a vše, co k tomu náleží, jsem měla pouze půjčený od svého přítele, se kterým jsem “párkrát“ na rybách byla.
Tudíž mé znalosti o nějakém rybolovu byly velmi chabé. U vody, když byl čas, jsem vydržela prosedět spoustu času!
Představte si rybník… cca 10 ha…hned u chalupy, kde jsme byli ubytováni…v jižních Čechách. Hned za rybníkem majitel choval v oboře stádo daňků a srnek…no prostě idylka, nádhera a hlavně něco pro naše děti! U tohoto rybníku pravidelně každý den chodil chytat ryby i starší zdejší domorodec.Tento děda tu posedával stále na stejném místě a v poklídku si chytal své rybičky, které pak vzápětí pouštěl zpět na svobodu. Nejprve jsem začala chytat naproti tomuto pánovi. Později jsem si však všimla, že pařízek, na kterém jsem u rybníka posedávala, se dá i poponášet. Vždy, když jsem byla zabraná jen do své udice - někde opodál se plácaly ryby. Po chvíli mi to nedalo, a tak jsem se pomaloučku přibližovala vždy tam, kde se to nejvíce „plácalo“. Hodiny u vody neuvěřitelně utíkají, a tak když se blížilo k polednímu, seděla jsem už jen opodál zdejšího domorodce. Dnes už je mi celkem jasné, že tenkrát tenhle děda neseděl u vody za účelem rybolovu, nýbrž se nejspíš bavil mým uměním a mou vytrvalostí… chytit si večeři. Jakmile jsem přistála ten den i se svým přenášejícím pařezem až u „dědečka", zeptal se mě, zdali nechci od něho rybu, kterou právě ulovil… že prý mi ji rád věnuje. Avšak má hrdost mi to z počátku nedovolila přijmout, tak jsem staříkovi odvětila: "Nééé…děkuji…já si chytnu!" Děda se jen pousmál a kapříka pustil zpět plavat.
Mezitím však pro mě přiběhla děcka, že prý se blíží oběd. V tu chvíli měl děda znovu záběr a vytáhl opět kapříka. Děcka byla jako vždy zvědavá a protože už nás děda znal a mééé rybářské dovednosti také, kapříka od kouzelného dědečka dostala. S pokorou jsem stařečkovi poděkovala a společně s dětmi jsme „dědu“ pozvaly na buřtíky. Tento pán mě do konce dovolené nejen naučil „základy“ rybaření, ale i pro děti nám byl právě i „dědečkem“. Brali jsme ho, jak kdyby patřil do naší rodiny a kdyby se naše maminka dala jen trochu přemluvit…mohli jsme ho mít i doma. Je to krásný pocit, když se seznámíte s někým…tak lidským!
ChytráŽena.cz