Co se týče létání, nejsem sice žádný nováček, ale tohle putování bylo přece jen v mnohém jiné… Jistě znáte známé dětské knížky - Kuřátko v obilí nebo Honzíkova cesta. Tak trochu jsem si i já připadala jako hlavní hrdinové - kuřátko nebo malý klučina. Sice dospělá, ale vždy spoléhající se na někoho, kdo mi tu cestičku „do oblak“ pěkně vymetl. Ale pěkně po pořádku.

Mladší syn již několikrát absolvoval pracovní pobyty v jiných zemích. Nevím, čím se řídil při nabídkách, ale tentokrát padl los na Rumunsko a jeho hlavní město, kterému se tam říká exoticky- Bucharest.

Neznám hodně odvážlivců, kteří by se sami a dobrovolně rozhodli strávit pár dní v neznámém městě, o kterém se hovoří jako o špinavém, někdy nebezpečném a zaostalém. Ale já jsem chtěla poznat místa, kde dočasně žije syn. Vlastně ani on sám ještě město příliš neprošel a „neprozkoumal“. Na internetu jsem našla hodně možností, jak se s 2milionovou metropolí seznámit. Syn připravil itinerář, já kvalitní obutí…

První, co mě na Bukurešti zaujalo byl fakt, že je to město jako každé jiné, krásná architektura se „snoubí“ s kýči a občas i nepořádkem. Neviděla jsem nic, co by dávalo za pravdu skeptikům, nabádajícím ostatní, Bukurešti se vyhnout.

Městem prostupuje krásný a rozlehlý park, zahrady Cismigiu mají kolem 16 hektarů. Jsou tu atrakce pro děti, množství stánků a odpočinkových zón. Květeně vévodily narcisy a pomněnky, ty ve mně vždy budou evokovat zvláštní klid a pohodu budapešťských zahrad. Zahlédli jsme i sanitní vůz, připraven osádkou pomoci pro případ nehody nebo kolapsu. Kousek před námi spadla jedna dívka ze skateboardu a hned ji kamarádka odvedla za zdravotníky.

Po městě se dá pohybovat mnoha způsoby. Hodně jsme chodili i pěšky, využili levných taxíků i metra, lze se svézt i tramvajemi. Jednou z místních atrakcí je Museum vesnice, které vzniklo v roce 1936 a čítá cca 300 budov lidové architektury. Kostely, obydlí, seníky apod. Častokrát lze nahlédnout i do vnitřních prostor. Připomínalo mi to vesnická stavení na Moravě, ale i na Slovensku. Všude se lze celkem dobře najíst a dát si i místní pivo. Ceny jsou přijatelné, například polévky trochu jiné než jsme zvyklí. Vývar z oháňky sice se zeleninou a masem, ale bez nudlí, fazolová polévka s uzeným masem, ale nezahuštěná, řídká. Ale chuťově moc dobré. Hodně se podává mleté grilované maso a zelenina, také ryby.

Velmi mě okouzlila starobylá „pivnice“   Caru cu bere z roku 1899. To byla nádhera, dřevo, vitráže, malby, jako na zámku. Hrála živá hudba, my seděli na pavlači a kochali se vším kolem nás. Tento objekt je jedním z „tahounů“ pro turisty a bylo jich tady, jak se říká „neúrekom“. Ale je dobré se objednat předem  a místo máte zajištěno. Opravdu jsem si připadala jako za dávných dob, opečovávána personálem, nasycena lahodnou krmí i mokem…

Nejvíce jsem byla zvědavá na vilu manželů Ceausescových. Celkem nenápadná v zástavbě jiných domů. Říká se jí Jarní palác – Palatul Primaverii. Vstupné vyjde na cca 200 Kč, průvodce buď rumunský nebo s angličtinou. Obložení místností je většinou z ořechového dřeva, jsou zde velmi drahé koberce, jeden z nich - dárek pro diktátora, stál zhruba 10 milionů. Jsou zde koupelny, mramorové obložení, obrazy, zimní i letní zahrada. Na té přebývá 5 pávů. Motiv těchto zvířat je častý i na výzdobě interiéru. Zachovalo se také hodně fotografií manželů i jejich 3 dětí, poslední z nich, fyzik Valentín,  ještě žije. Nechyběl bazén, masážní přístroje, ložnice, odpočinkové zóny. Vila byla pro veřejnost otevřena až v roce 2016, ve sklepních prostorech má být dalších několik desítek místností.

Prezident dal postavit největší budovu v Evropě - Parlamentní palác. Při stavbě muselo být hodně architektonických skvostů zbořeno. Sám Ceausescu se celkového dokončení stavby, včetně interérů, nedožil, v roce 1989 byli s manželkou popraveni.

V Bukurešti se hodně staví, přibývá luxusních budov různých firem, nákupní střediska. Jsou zde příjemná zákoutí, kde si lze dát něco dobrého k jídlu, lahodné, ale dost drahé rumunské víno a jen tak pozorovat „cvrkot“ na ulicích.

Kdo navštíví toto město, neměl by vynechat prohlídku některých chrámů a kostelů, jeden z nejvýznačnějších je Stavropolský kostel z roku 1724 a je dědictvím byzantského umění. Většina obyvatel je pravoslavného vyznání. U nás byly v době mé návštěvy Velikonoce, tam začínaly o týden později a právě si chodili věřící nechat posvětit olivové ratolesti.

Co může nejvíce osvěžit po náročných pochůzkách městem? Jasně, někam se naložit do teploučké vody a jen tak relaxovat. Dobrý kousek za městem jsou Therme Bucharest. Dá se tam dojet taxíkem, ale jezdí i autobus zdarma, který vás tam dopraví z centra města. Vstupné na cca 3 hodiny vyjde kolem 300 Kč, je dobré vzít si obuv, nejlépe „žabky“, já si jedny raději koupila za 150 Kč. Tento aquapark  si mě zcela podmanil. Část s atrakcemi oddělena a také sauny a masérny. Centrální část má vnitřní i venkovní bazény, voda je teplá, lze se koupat i za nepříznivého počasí. Prostor je doplněn i o bary, kdy číšníci stojí „na suchu“ a ve vodě jsou sedačky, pultíky z mramoru. Lze si tedy popíjet lahodný koktejl přímo ve vodě a také s ním vyplout třeba ven pod širé nebe. Takovou pohodičku jsem dlouho nezažila, míchaný drink vyjde asi na stokorunu.

Počasí ještě nebylo zcela jarní, občas sprchlo a foukal vítr. Plánovali jsme ještě výlet do Sionu, ale bylo tam jen kolem 5 st.C a pršelo. Snad někdy příště…

Bukurešť mě okouzlila, je jiná jako je Londýn, Paříž nebo Praha, ale je svá, plná protikladů, architektonických skvostů a milých obyvatel, kterých mluva trochu připomíná intonací italštinu.

Vše bylo podnětné, nové a nezapomenutelné, jakým ostatně měl být i můj návrat do vlasti. Ač už mám na zádech, jak se říká, několik křížků, já jsem nikdy neletěla sama a co víc, nikdy jsem nebyla odbavována letištním personálem bez doprovodu. Asi jsem měla hrůzu v očích a nejistý krok, když mě syn navigoval k odbavení. Ještě chvíli sledoval, jak mizím v davu turistů a pak jsem zůstala sama, odkázána na svou minimální orientaci, fobie a strach z neznáma. Ano, právě v té chvíli jsem si vzpomněla na ony 2 dětské knížky. Jen jsem přemítala, do které kategorie osamělých poutníků či cestovatelů bych se asi zařadila. Hned na první kontrole se panu celníkovi u rentgenu něco nezdálo, odložil jednu mou tašku bokem a ptal se mě, zda rozumím anglicky.

Jen jsem smutně pokývala hlavou, že ne a to znamenalo, že se se mnou nedomluví, tedy souvisle v žádné řeči, krom mé rodné a slovenštiny. Podíval se na mou ztrápenou tvář a „psí oči“, tašku mi podal a posunul mě dál. Pokud zůstanete na letišti sami, držte se šipek a nápisů. Hledejte na obrazovce svůj „gate“, město a čas odletu a máte vyhráno. Já si odskočila ze svého stanoviště jen na toaletu a už jsem zase byla rozhozená a hledající.

Ale našla jsem své místečko, dokonce mě letuška nechala projít s VIP cestující předem. Let byl skoro dvouhodinový a celkem klidný, v Praze jsem se trochu motala a ptala, ale našla jsem autobus, který mě dopravil na „hlavák“ a mé putování bylo skoro u konce. Cestování vlakem domů bylo nejúnavnější fázi, ale vše jsem zvládla a až ve vlaku přišla na asi 10 zmeškaných hovorů od dětí. Já si zapomněla po příletu „nahodit“ mobil. To bylo radosti, že se „Honzík- mamka“ ve zdraví dopravila až domů.

Jsem příjemcem výzev, někdy se sice kroutím jako had, odmítám, brblám, ale nakonec mě děj stejně vtáhne do svých útrob a já prožívám taková dobrodružství, o kterých se mi před pár desetiletími ani nezdálo. A občas jsem na sebe také pyšná, ovšem většinou jen do té doby, než na mě některé z mých dětí neušije nějakou cestovatelskou „boudu“....Pak trnu, brečím, odmlouvám, nesnáším, přetrpím, žasnu, řehtám se… a jsem opět hrdá, že jsem přežila a zvítězila….