Poprvé u moře

Když mi bylo devět let, chystali jsme se s rodiči na první dovolenou u moře. Zároveň nás čekala první cesta letadlem, jak mě a bratra, tak i mou mámu. 

Let probíhal bez problémů, a protože tato dovolená se odehrála před více než dvaceti lety, tak nám dokonce za letu ukázali i pilotní kabinu. Po asi dvouhodinovém letu jsme se všichni připoutali a začali jsme přistávat. Do naprostého ticha v letadle můj bratr vykřikl: „Padáme.“ Strach z létání mu vydržel dodnes a letadlem už od té doby nikdy neletěl a na dovolenou k moři jezdí zásadně pouze autem.

Bydleli jsme tehdy stejně jako ostatní v krásném velkém stanu „Malorka“ asi deset minut pěšky od pláže a od naší restaurace s plnou penzí. Vařili tam výborně a měli tehdy takového vtipného číšníka. Ten byl Bulhar a česky uměl jen pár větiček. Ráno u snídaně k nám například přišel a řekl: “Dneska bude hezky, bude pršet.“ Zato kuchaře měli strašně nepříjemného a přísného, ten se snad při každém obědě a večeři přišel projít po restauraci a zkontrolovat, zda všichni jeho jídlo dojedli. 

Vařil dobře, ale porce byly opravdu obrovské a dětské porce tam nevedli, takže  pro většinu dětí bylo nemožné, aby své porce snědly, a tak pilně dojídali rodiče. Takže výsledkem bylo, že všichni vždy odcházeli z restaurace přejedení. Kdo nedojedl, tak to od pana šéfkuchaře schytal, stál nad ním a lamentoval, proč to nesnědl a že to musí dojíst apod. Tyhle jeho nepříjemné zásahy se mu nakonec trošku vymstily, ale k tomu dojdeme za chvíli.

Byli jsme tam čtrnáct dní a užili jsme si krásné slunečné počasí, vlny, hraní v jemném písku, procházky po opuštěných plážích se spoustou medúz, krmení oslů cestou na pláž, letní kino, noví kamarádi, výborné broskve….Až ke konci pobytu se počasí zkazilo – pršelo a foukal tak silný vítr, že museli vyvěsit černou vlajku, takže bylo po koupání. Byl tam sice takový bazén, který mohl mít tak šest metrů na délku, ale voda v něm byl špinavá, neboť ho nikdo nepoužíval. Předposlední den uspořádali takový zábavný den pro děti. Napekli obrovské koláče a uprostřed byl zapečený poklad a děti se k němu měly prokousat. U každého z koláčů nás stálo tak pět až osm dětí a všichni jsme se snažily prokousat k pokladu. Já jsem se sice k žádnému neprokousala, ale to mi nevadilo. Za chvíli se totiž odhodlalo pár tatínků popadnout našeho „milého“ šéfkuchaře a hodit ho i přes jeho značný odpor do toho špinavého studeného bazénu. Pan šéfkuchař bohužel smysl pro humor asi neměl, protože když se z bazénu dostal, tak se tvářil jak bubák a pěkně nadával. Ale pro nás děti to byla velká událost a braly jsme to jako odplatu za to, že jsme se při každém jídle bály, kdy na nás zase přijde pokřikovat, že to musíme dojíst.

Pak už nás čekalo jen balení a cesta domů. Tentokrát už to můj bratr zvládnul bez výkřiků. Já jsem se k moři letadlem v dospělosti vydala ještě několikrát a vždy se mi to moc líbilo. Teď bychom chtěli poprvé ukázat moře i našim dětem, jen jsme se zatím nedomluvili s manželem, kam by to mělo být. Já osobně momentálně hlasuji pro Bulharsko, manžel je dobrodruh, ten by jel s malými dětmi i do Egypta. Tak snad se na něčem shodneme a užijeme si krásnou slunečnou dovolenou někde u moře.