Porodní čas plný radosti i bolesti

Na svoje první děťátko jsem se moc těšila, těhotenství probíhalo zcela normálně. Trochu jsem se bála, asi jako všechny prvorodičky, zvláště potom, co mi jedna kolegyně "dobračka" vyprávěla často a barvitě, co všechno se může při porodu stát, samé hrůzostrašné historky.

Když přišel čas, a sanitka mě odvážela do nemocnice k porodu, pořád jsem se snažila myslet pozitivně, věřila jsem, že všechno dobře dopadne. Lékaři i sestřičky byli moc hodní, jen miminku se na svět moc nechtělo. Dcerka se mi narodila až druhý den ráno. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem uslyšela její pláč a poprvé ji uviděla. Byla tak nádherná! Tehdy ještě nemohly mít maminky svoje miminka u sebe, jako je tomu dnes, dceru mi přivážely sestřičky pravidelně na kojení. Mléka jsem měla dost, ale často se stávalo, že miminko spalo, takže jsem potom měla problém ho nakrmit.

Asi za týden po propuštění z porodnice jsem začala mít silné bolesti v podbřišku a začala jsem hodně krvácet. Manžel mě odvezl do nemocnice, a tam zjistili, že při porodu jsem měla zřejmě potrhanou placentu. Musela jsem okamžitě podstoupit lékařský zákrok. Byl to velmi nepříjemný a bolestný zážitek, takže když jsem později otěhotněla znovu, hodně jsem se bála, aby se mi něco podobného nestalo podruhé. Je to možná neuvěřitelné, ale stalo se úplně to samé, co při narození mého prvního dítěte.

Tentokrát ale byl porod překotný a rychlý, ani mě nestačili v porodnici při příjmu připravit a oholit. Narodila se mi krásná a zdravá holčička, jenže po několika dnech od propuštění z nemocnice jsem začala mít stejné potíže jako tehdy po prvním porodu. Tentokrát ale bylo krvácení tak silné, že mi museli po zákroku dávat krev, byla jsem hodně vyčerpaná a hlavně smutná, že musím být v nemocnici.

"Vy jste nám ale dala!"  Říkal mi potom pan primář.
Měli totiž tehdy nějaký problém se zásobami krve, mám skupinu B,  Rh faktor minus. Naštěstí všechno dobře dopadlo, uzdravila jsem se a brzy se vrátila domů. A doma jsem si řekla, že darovanou krev vrátím, hned, jak budu moci.
Dávám krev od té doby pravidelně, a chci ji dávat, dokud to jen bude možné. Je pravda, že si mě nezvou na odběry tak pravidelně a často jako ostatní dárce, zřejmě tolik dárců s Rh minus faktorem  nepotřebují, občas jsem  také za ta léta chyběla, když byla nějaká zdravotní indispozice, ale svého cíle jsem dosáhla. Obdržela jsem už Zlatou medaili Prof. MUDr. Jana Janského, a tak doufám, že už jsem svůj "dluh" dávno splatila.