Blíží se svátek, který slaví především mladí lidé, sv. Valentýn. A přestože já mezi mladé dávno nepatřím, mívala jsem tento svátek velmi ráda. Jak jsme si říkali s mým mužem, je škoda neslavit něco, co je krásné a co patří lásce. A tak jsme tento svátek začali slavit. No, slavit.

Můj muž mi v tento den vždy přinesl kytku a něco, co mám ráda. Jednou to byla čokoláda, podruhé třeba obložený chlebíček nebo třeba oblíbený parfém. Dával tak najevo, že mu na mně záleží, a já mu to opětovala tím, že jsem uvařila jeho oblíbenou svíčkovou a upekla koláč. Večer jsme brávali děti na pohár, aby z toho také něco měly.

Osm let nemám Valentýna ráda. Ani ho neslavím. Já už nemám s kým…

Tenkrát před osmi lety můj muž těžce pracoval. Byl sice, stejně jako já, už v důchodu, našel si ale brigádu, která ho prý velmi bavila a přinášela naší rodině peníze navíc. Děti studovaly a peníze byly potřeba. Manžel se vracel každý den později. Být mladší, začala bych možná žárlit. Věděla jsem ale, že dělá v dílně u kamaráda. Kdykoli jsem ho mohla zkontrolovat. Jeho unavený pohled pokaždé, když se vrátil domů, mi ale nedovoloval pochybnosti.

Chystali jsme se na víkend na chatu. Byl čtvrtek večer a já čekala na manžela s večeří, přitom jsem balila pár drobností na cestu. Přišel před půlnocí a se slovy, že nebude jíst, si lehl do postele.

V okamžiku tvrdě usnul. Když se v noci vzbudil, vnímala jsem ho. Šel se napít, přikryl mě dekou, která mi sjela z těla. Vděčně jsem se k němu přitulila.

„Ty nespíš?“ zeptal se.

„Ne. Ty také ne, a tvrdě pracuješ. Myslíš, že bychom měli na tu chatu jet? Jsi unavený a na chatě, jak tě znám, budeš štípat dříví, dělat na zahradě a vůbec si neodpočineš.“

„Děti se těší.“

To byla pravda. Děti byly už dospělé, obě dcery studovaly vysokou, ale víkend na chatě milovaly a každý týden se na něj těšily.

„Tak aspoň zítra přijď dřív z práce,“ řekla jsem. Muž kývl, já ale věděla, že domů půjde, až bude vše v dílně hotovo, a brzy to nebude.

Nemýlila jsem se. Ihned šel spát, aby si trošku odpočinul před cestou. Na chatu jsme to měli téměř tři hodiny cesty autem a manžela už řízení zmáhalo.

Brzy ráno, než bylo příliš teplo, jsme vyjeli. Pozorovala jsem manželův profil. Kdy tak zestárl? Kdy mu přibyly ty vrásky ve tváři? Přísahala bych, že ještě před měsícem tam nemohly být. Ale byly. Seděl tu, unavený, milovaný, obětavý muž, s kterým jsem strávila nejhezčí roky svého života. Tolik jsem ho milovala. Poznali jsme se v tanečních, prožili mnoho zlého, vždy ale zvítězila láska a pozitivní myšlení. Nikdy jsem nelitovala, že jsem si ho jako mladinká vzala a na rozdíl od kamarádek „si neužila mládí“ tak, jako ony.

Děti seděly vzadu, já přemýšlela o tom, co vše musím na chatě udělat a auto tiše pobrukovalo. Bylo už staré. Projeli jsme s ním celou republiku a několikrát nás odvezlo i k moři. Patřili jsme k sobě, my čtyři a naše autíčko.

Ten den jsme na chatu nedojeli. Manžel v jedné zákrutě nezvládl řízení a sjeli jsme z vozovky. Na malou chvilku jsem byla v bezvědomí. Děti vzadu byly v pořádku. Když jsem se probrala, jedna z dcer klečela u svého otce a druhá se klepala na zadním sedadle. Byla očividně v šoku. Nevím, kdo zavolal záchranku.

„Bude v pořádku? Řekněte, prosím, že bude v pořádku,“ opakovala jsem. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Odněkud ze spánku mi stékala krev na květovanou sukni.

Manžel nepřežil.

Následující únor jsem proplakala. Nikdy jsem si tak úplně neodpustila, že jsem nebyla tvrdohlavější a neodmítla jet. Mohl tu být. Mohla jsem opět dělat svíčkovou, péct koláč a těšit se na kytičku. A náš vnouček, který se narodil dva roky po nehodě, by měl dědečka.

Tyto pocity ve mně vyvolává přicházející svátek. Nikomu ho neberu, přeji těm, kteří ho mají s kým slavit, aby si ho náležitě užili. Protože člověk nikdy neví, kdy to bude svátek poslední.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10