Pokud nejste fandové lyžování a stavění sněhuláků, přijde vám zima dlouhá, šedá a určitě už se těšíte, až začne rašit první jarní květena. Na nějaké vycházky chodíme po celý rok, ale v zimě to prostě není to pravé vyšlápnutí. Kdyby alespoň bylo modré nebe a sluníčko!
Máme však tentokrát smůlu. Zatažená obloha nás sice neodradí, ale z mnoha námětů, které máme v rezervě, musíme zvolit takové místo, kde nepřízeň počasí nebude tolik vadit. V mlze například nemá cenu lézt na rozhledny apod., a tak vybíráme Nový Knín a naučnou stezku v jeho okolí.

Když jsem před drahnou dobou plánovala tuto trasu, našla jsem na neoficiálním blogu názor, že se jedná o město, kde pes dosud nechcípl, byť občas v kómatu bývá :-)

Naše návštěva počátkem března to víceméně potvrdila, ale značný vliv určitě měla i roční doba a počasí. Ono když je pošmourno, mlha, zbytky špinavého sněhu a bláto, vypadá snad každé město neutěšeně.

Pohled do historie ovšem potvrzuje, že doby největšího rozkvětu a rozmachu už má oblast hodně dávno za sebou - mám na mysli středověk, kdy se tu těžilo zlato a Nový Knín užíval všech výsad královského horního města. Husité - s citem sobě vlastním - doly zničili a město vypálili, další těžké rány zasadila třicetiletá válka a původní slávy se už nikdy nedosáhlo. 

Jedna zajímavá perlička: Marie Terezie tu založila první včelařskou školu v Čechách. Bohužel v současné době tento objekt, stejně jako řada dalších, z důvodu nevyjasněných majetkových poměrů chátrá. 

Ale abychom nebyli tolik přísní, pár staveb je opraveno a historické jádro je dokonce městskou památkovou zónou. 

Náměstí dominuje budova bývalé Mincovny, v níž sídlil úřad shromažďující vytěžené zlato před jeho odesláním do královské pokladny. Dnes je zde pobočka Hornického muzea Příbram (otevřeno v sezoně), kde se můžete seznámit s historií těžby a zpracování zlata v povodí říčky Kocáby, místními řemesly a průmyslem. Budova vám možná bude povědomá, neboť se zde - a v přilehlých uličkách - točily některé záběry z pohádky Ať žijí duchové. Jako hrad Brtník pak filmařům posloužil Krakovec na Rakovnicku.

V dolní části novoknínského náměstí stojí římskokatolický kostel sv. Mikuláše, dále je zde kamenná empírová kašna a barokní radnice.

Centrum opouštíme a podle červeného psaníčka klesáme ulicí kolem kostela. Hřbitovní ulice nás vyvádí z města, a jak její název napovídá, vede k místnímu hřbitůvku se značně zpustošenou kaplí.

Ukazuje se, že stezka příliš frekventovaná nebude, značení je spíše sporadické, od poutníka se očekává intuitivní řešení a mapa se hodí. Právě za hřbitovem, obehnaným kamennou zdí, se cesta dělí. Jdeme vlevo a sestupujeme pěšinou do údolí Kocáby k budově bývalého mlýna. Ve svahu se zde nachází ústí Karlovy štoly, která sloužila jako odvodňovací štola dolu Moravec. Vstup do štoly je, vzhledem k  výskytu netopýrů, zajištěn mříží.

Pokračujeme údolím říčky mezi pastvinami a jsem nanejvýš ráda, že jsem obula staré pohorky a nikoli své nové krásné trekové botičky. Ty by ve zdejším blátě dostaly pořádně zabrat!

Další infotabule nás upozorňují na nejrůznější pozůstatky po dolování. Na obou březích si všímáme propadlin, jedna ze štol je využívána jako podzemní výzkumné pracoviště Ústavu termomechaniky AV ČR.

S mírnou nadsázkou musím říci, že geologie a staré hornické aktivity jsou sice zajímavé, jako laika mě však navětralé diabasové žíly silně zrudnělé pyritem do extáze neuvedou. Ale aspoň je nechávám na pokoji, na rozdíl od domorodců, kteří bývalé dobývky často zavážejí domovním odpadem a sutí. 

Přicházíme do místní části Velké Lečice, zvané Za Kocábou. Kdybychom pokračovali po zelené značce ještě dva kilometry, došli bychom do Malé Lečice do míst, kde se v tůňce pod skálou koupala Doubravka ve filmu Léto s kovbojem. Těmto místům, stejně jako dalšímu toku Kocáby (neboli Hadí řeky), je věnován můj starší článek Dole u Kocáby, kuňkaly dvě žáby.

Dnes tedy údolí opustíme a z okraje Velké Lečice pokračujeme vpravo až před vesničku Krámy. Tyto dva kilometry vedou mezi poli po málo frekventované silničce. Na dohled je nevysoký zalesněný vrchol kopce Nevada, poblíž se nalézá stejnojmenná osada.

Hned na okraji vesničky Krámy opět zahneme vpravo a po chvíli jsme u zajímavé památky z roku 1822 - smírčího kříže. Tabulka uvádí, že touto formou byly řešeny hrdelní zločiny. Vrah, který se takového zločinu dopustil, byl odsouzen k popravě, ale před jejím uskutečněním se musel usmířit s Bohem za svůj čin - proto byl nucen ze žulového kvádru vlastnoručně vytesat tento kamenný kříž. Poprava jej však stejně neminula. 

To mě docela zaujalo, se smírčími kříži či kameny jsme se na cestách už vícekrát setkali a nabyla jsem tehdy dojmu, že  tento projev kajícnosti byl i vykoupením, pachateli byly jeho viny odpuštěny a žádná poprava se nekonala. Ale možná se mýlím, a šlo o smíření pouze v duchovním slova smyslu. Nebo se případ od případu lišil. Události, za kterých kříže vznikaly, se předávaly povětšinou ústně, pochopitelně tedy došlo k jejich zkreslení a tak je dnes berme jako legendy, dávající prostor tajemnu a fantazii. V každém případě se jedná o zajímavé památky, které patří do krajiny a měly by být ochráněny před nenechavci.

A toto malé zastavení je i dalším důkazem, že v naší zemi je pořád co objevovat.

Následující tříkilometrový úsek naší cesty vede zalesněným úbočím kopce Chvojná, z něhož posléze sestoupíme ke hřbitůvku z počátku našeho putování a už známou cestou (Hřbitovní ulicí) se vrátíme na náměstí v Novém Kníně. Popisovaný okruh měří zhruba 10 km a i přes nepřízeň počasí to byla fajn vycházka.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz