Lenku i Romana vychovávaly nevlastní matky. Jejich životní příběhy a zkušenosti jsou rozdílné, ale oba chtějí rodinu, někoho, kdo by je měl opravdu rád. Uvádí E. Janečková. Režie M. Dvořáček
(Premiéra)
Lenka sama vychovává dvouletou dcerku. Snaží se být laskavá matka a dát dceři to, co v dětství sama postrádala. Lenku totiž její matka opustila, když byla ještě batole. Zůstala v péči otce a prarodičů, a později do jejího života vstoupila nevlastní matka.
Pro Lenku to ale nebylo idylické dětství, nebyla přijímána s láskou. Dlouho nevěděla, že ji vychovává cizí žena, a když v patnácti letech zjistila pravdu, cítila se právem ponížená a opuštěná. Když se později dozvěděla, že její vlastní matka porodila dva syny, měla zvláštní pocit.
Má dva bratry – vědí o ní? Vědí, že mají sestru? Vychovávala je matka, nebo je taky opustila? Dlouho bojovala se svými úvahami, a nakonec se rozhodla, že bratry vyhledá. Chce se s nimi setkat, ale určitě potřebuje prostředníka a v tom jí může pomoci jen Pošta.
Její situace je komplikovaná, neví, kde bratry hledat a co může od setkání očekávat. Ale za pokus to stojí, nemůže nic ztratit. Chtěla by pro sebe, a hlavně pro dcerku normální rodinu, někoho, kdo by je měl obě rád.
Roman od tří let vyrůstal v pěstounské péči, s nevlastní sestrou a bratrem, biologickými dětmi pěstounů. Žil spokojeně, jen ho trápilo, že neví nic o svém původu. Znal sice jméno své biologické matky, ale nic jiného nevěděl – proč ho nevychovávala, co ji k rozhodnutí vedlo, jestli měla další děti.
Pěstouni si nepřáli, aby se Roman s biologickými příbuznými stýkal. Po smrti pěstounské matky se mohl Roman svobodně rozhodnout a udělat to, co vlastně musel. Je vděčný za to, jak ho vychovali, ale potřebuje vědět, kde má své kořeny. Potřebuje znát odpovědi na otázky, které ho celý život trápí. Chtěl by vědět, jestli někde nemá rodinu, bratry, sestry.