Potulování kolem „kumštu...“

Nikdy jsem nebyl výtvarně zdatný. Mé známkování, obecnou školou počínaje, měšťankou konče, se nacházelo v dolní části hodnotící tabulky. Naštěstí v dalším studiu se předměty kreslení, či výtvarné výchovy nenacházely, takže vysvědčení mi mohl kazit jen tělocvik, kde jsem ale, milosrdenstvím kantorů, byl vždy nadhodnocen.  

O to větší byl můj obdiv a uznání těm, kteří dovedli kreslit, malovat, sochat či jinak tvořit. Platilo to po celý život, trvá to dodnes, přidala se má úcta k fotografům, kteří opravdu umějí.  
V roce 1970 se poněkud změnil můj života běh. Z poměrně slušného středně technického postavení, jsem se vrátil do důlního podzemí, coby pomocný pracovník vrtmistra geologického průzkumu. Později jsem se vypracoval  na vyšší kvalifikaci, to není ale podstatné. Přerušil jsem po dvou úspěšných státnicích dálkové studium tehdy prestižní vysoké školy /už jsem se tam nikdy nevrátil, jsem tedy nedouk/. Změny měly dva následky. První, začal jsem vydělávat nevídané peníze, ze kterých byla manželka takříkajíc „na větvi a paf“. Začalo mi přebývat volného času, což je následek druhý. O práci jsem mohl začít přemýšlet až při sjezdu důlní klece a myšlenky na ni nechat za sebou při koupání po směně. 
    
Z nudy mne vytáhla částečně možnost zvýšení povinnosti pečovat o děti, dříve doména manželky, stejně ale toho volna bylo nějak nazbyt.      
Naštěstí se našlo, hodnotím ještě dnes, dobré řešení. Přítel, Láďa O., výtvarník a nápaditý organizátor, dostal na starost využívání suterénu kulturního domu. Byl zde prostor pro otevření galerie, vytvořena Síň, věnovaná přednímu českému malíři, rozplánovány a domluveny expozice na nejbližší měsíce a roky. Byl jsem požádán o pomoc /bezplatnou/ při zajišťování výstav. Takové to: „podej, zvedni, zavěs, sundej, dej o metr vedle, vybal, zabal, odnes“, holt všechno dát do rychtyku tak, aby vernisáž dopadla na jedničku. Těch zahájení v následujících letech bylo tak dvanáct do roka, spolupráce trvala několik let - do Láďova odchodu „na volnou nohu“, vzpomínat je tedy na co.    

Jen namátkou - z malířů - Jaroslav Grus, Jaromír Jindra, Ota Holas, Ilja Hartinger, Radek Pilař, Miloš Nesvadba. U posledního se zastavím. Podařilo se umně spojit představení Národního divadla - Goldoniho Poprask na laguně, hrálo se o dvě patra nad výstavní síní s vernisáží. Miloš Nesvadba měl ve hře roli komisaře, v titulní roli patrona zde byl nezapomenutelný Ladislav Pešek. Vernisáž otevíral svému kolegovi František Filipovský. Navíc se ještě odpoledne fandové Slávie vypravili blízkého Třince na fotbalové utkání sešívaných. Přidali se i herci, podporující Spartu, aby pokřikovali proti kolegům, slávistům. Zahájení výstavy bylo impozantní. Měl jsem na ten den dvě památky, program divadelní, podepsaný snad všemi herci - věnoval jsem jej před lety sběratelce autogramů, druhou byl obrázek klauna na motocyklu s věnováním pro mého nejmladšího syna, načrtnutý jako poděkování za přípravu výstavy Milošem Nesvadbou. Obrázek časem vybledl, vzpomínky nikoliv.   
 
Těch památek na umělce, oceňujících můj skromný podíl na instalování jejich díla, se časem nasbíralo několik. Na stěně přede mnou je to barevná litografie  Jaroslava Gruse, zimní motiv, dokonce s Mistrovým věnováním, pár obrázků lze najít v bytech mých potomků, tamtéž pár kousků keramiky, dar paní Olgy Hudečkové, která tu vystavovala s manželem, sochařem Miroslavem. Někde u dcery nebo snad u vnuček je drobná tapiserie paní Běly Suché, spolu s ní zde vystavoval kresby pan Jiří, pokud se pamatuji, také tehdy to bylo spojeno s představením, tentokrát Semaforu. Podepsaný program divadelní hry skončil také u některého sběratele. Byly to hezké roky, práce, spíše záliba, která měla smysl, využití času pro, jak doufám, dobrou věc.

Při občasných návštěvách výstavní síně vzpomenu, jak jinak, na přítele Vláďu, zakladatele tradice, bezmála již pětačtyřicetileté. Nechal po sobě dobrou památku, jsem rád, že jsem u jejího počátku alespoň tou „malou špetičkou“ mohl být.