„Choď pomalu!“

Poněkud mi to připomíná ten starší vtip o té mamince, která radí synkovi, pilotovi: „...a hlavně lítej pomalu, nízko a v zatáčkách brzdi!“ Příčina nabádání mé ženy má prozaický základ ve skutečnosti, že se mi poněkud hůř dýchá a kráčí, medicínsky to připomíná opět známý fór, jak posílá tatínek telegram synovi, medikovi: „Přijeď na neděli domů, budeme přistavovat garáž!“ A syn, vzdělanec, na to, že nemůže, protože „leží s anginou pectoris“. Táta posílá nový telegram: „Nevadí, vem tu cizí couru s sebou, může míchat maltu!“ Dnešní příděl starších anekdot je vyčerpán, mohu tedy přejít k původnímu záměru, rozšířit své dřívější povídání o chvále pohybu.

Kvalitativně hodnotnější formou pohybu je bezesporu  s k o k, skákání, poskakování, vyskočení, etc. Je to projev pohybu radostného, jen někdy vynuceného - překonání louže, uskočení před jinak se dopravujícím šílencem, třeba za volantem. Skákání nás provází téměř celý život - pamatujete na „panáka“? Jen na stará kolena to už není ono, že? Skákání prosté, dostalo se do četných písní, od „trnavečku v levé noze“ po „vysoký jalovec, který má milá přeskočit rovnýma nohama“. Je - tedy skok - zakotven v příslovích a pořekadlech, doporučuje se přeskakovat a nepodlézat, případně přeskakovat plot pro pírko, abys byla dobrou hospodyní, atp. Maxipes Fík, miláček našich dětí a vnuků, se stal „Mistrem ve skoku pro něco“ - a tady jsme u skoku zvlášť významného - skoku sportovního. Skoro každé sportovní odvětví se vypracovalo od pohybu běžného k tomu náročnějšímu.

Příklady: běh atletů, krátký i delší je obohacen skákání přes překážky, atletika zavádí dokonce řadou skokových disciplin. Jezdectví na koni - doplněno překážkami, plavání, bruslení, cyklistika, dokonce motocyklové závodění, o lyžování nemluvě. Zbytek si doplňte sami, přecházím k vlastním poznatkům.

Při skákání na malém můstku jsem odrovnal dvoje sáně, jednou to byly dětské „rohačky“, podruhé i sáňky bytelné, šrámy na těle se nepočítaly. V letech válečných jsem dostal své první lyže, byly vyrobeny zkrácením  majetku syna našich domácích, který byl totálně nasazen a navíc tak unikly i povinnému odevzdávání pro vše potřebující Wehrmacht. Nevydržely dlouho, po nekontrolovaném dopadu na můstku uletěla špice, táta ji sice spojil ze zbytkem lyže mosazným plechem - nebylo to ono. Po letech jsem obdobně odrovnal zapůjčené lyže na odborové rekreaci ve Vysokých Tatrách, točil se tam tehdy „Anděl na horách“ a jen změna počasí zabránila mému „statování“ v davových scénách - pokud si vzpomínáte, byl to ten karneval na lyžích.

Hůře mohlo dopadnout mé skákání do vody. Zatímco pod „železňákem“ na Bečvě ve V.M. jsem ve skocích do vody exceloval, mé vytahování se před dívkami na přehradě Bystřička byla nebetyčná pitomost. Co chcete, po sedmnáctiletém frajerovi? Vystřihl jsem „lomenou šipku“ v prostoru přístaviště loděk, díky tomu, že tu bylo jen písčité dno, jsem si doslova sedřel kůži z čela, nosu, brady, prsou a předloktí obou rukou. Být tam šutr, nebo ještě méně vody, psal bych tyto řádky - pokud vůbec - z invalidního vozíku, frajeřina se nevyplácí. Takže, ne vždy je ten či onen skok důvodem radosti, stejně ale má to skákání něco do sebe a klady převažují.

Jen jeden pojem, spojený s tímto druhem pohybu mi takříkajíc „nesedí“. Je to slovo POSKOK - a že jsem jich za život potkal. Dávám přednost lépe podstatu vystihujícímu PODRŽTAŠKA. Servilní chlápci /u žen jsem se s tím příliš nesetkával, mají asi více své hrdosti/, přitakávající svým šéfům i šéfkám, ve snaze slíznout nějaký ten, ze stolu spadlý drobek.

Tak to raději jen samé radostnější poskakování - ale pozor, moji zlatí, nepřehánět, někdy, když si příliš vyskakujete, může jít dokonce - slušné řečeno - u Vás o ústa, u mne o hubu... Taky jste si, obrazně i doslovně, někdy nabili, -y?