Do Čech jezdí jenom na pár dnů v roce a tak si je snažíme maximálně užít. Chodíme na dlouhé procházky, povídáme, smějeme se blbinám. Je to, jako bychom se znova vrátily v kolotoči života o dvacet let zpět. V práci se holky vždycky divily tomu, jak si my dvě můžeme rozumět. Jsme každá uplácaná z jiného těsta. Já jsem spíš rodinný typ.
V našem domě se ozývá od rána do večera dětské štěbetání. Děti se staly tak, jak jsem si to od mala přála, hlavním smyslem mého života. Se svou rodinou prožívám plno nádherných dnů, mezi pokakanýma plenkama, pohádkovýma knížkama a sporákem je mi dobře. Jana je realista, pragmatik, na osud rozhodně nevěří a ... nemá ráda děti. Nesnáší jejich trojčení v autobusu, věčné zlobení, nudli u nosu. Nebyla by ochotná jim podřídit svůj život, říká, že by se cítila svázaná a nesvobodná. Když měla tento názor ve dvaceti, všichni si mysleli, že ji to jednou přejde. Dnes je jí čtyřicet dva a svůj názor nezměnila. Když se na prahu čtyřicítky definitivně rozhodla, že do malého caparta prostě nepůjde jen proto, že se to sluší, vlastně si konečně oddychla. Nebylo do té doby dne, kdy by se někdo nenápadně nezeptal na to, jak to vypadá s tím potomstvem a svatbou. Na brigádu do Portugalska jela vydělat nějaké peníze a už tam zůstala. V cizí zemi si našla přítele, se kterým jí to klape. Je milý, umí se postavit k práci a ...nemá rád děti. Tak si ti dva rozumí. Nová rodina Janu přijala a ona se v teplých končinách cítí jako ryba ve vodě. V Čechách tráví nejvíc času s kamarádkami, ráda se sejde se sestrou. Za ty roky jsem si zvykla na zvláštní tón v hlase, když volá s tatínkem a nevlastní mámou. Vždycky to na mě působilo, že telefonuje s cizími lidmi. A tady je asi i původ Janiných špatných zkušeností s vlastní rodinou. Kvůli těmto zkušenostem si nedovede představit být matkou. O svém dětství mluví nerada, někdy mám pocit, že by tento věk nejraději ze své mysli vymazala. O maminku přišla už ve druhé třídě a táta zůstal na dvě malé holky sám. Není divu, že do dvou měsíců si domů nastěhoval čerstvě rozvedenou paní se dvěma syny. Jeho dcery to braly jako velikou zradu. Na nepřijetí nových spolubydlících měly jistě nárok, ale tatínek prý tajně doufal. Myslel, že se vztahy mezi dětmi upraví za rok, za dva, v pubertě, pak v dospělosti. Nestalo se tak nikdy. Nevlastní maminka to měla jistě těžké se zvládnutím pubertálních kluků a k děvčatům si najít cestu nedokázala. Když potom po revoluci začal otec odjíždět za prací do Německa, žila Jana prakticky internátním způsobem. Navíc se s vetřelci, kteří vnikli do jejich domu, naučila bojovat neposloucháním, vzdorem, odmlouváním nebo naopak nemluvením. Má představu, že z ní nikdy nemůže být dobrá máma, protože to prostě nemá v „krvi".
A tak touží dělat to, co ji baví, věnovat se cestování a jazykům. Ve svém životě má jasno. Zvolila si cestu bez potomků, proč by ne? Je to její svobodné rozhodnutí. I když musím dodat, že spousta lidí nad ním vrtí hlavou.
Peprmintka - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz