K autům máme v rodině velmi pozitivní vztah... Já měla čest sedět za volantem sice jen 3x, a to teprve nedávno. Zato mého mladšího bráchu se dědeček rozhodl školit už od malinka.

I já občas jako malá seděla za volantem jeho milovaného veterána a troubila na kolemjdoucí lidi, když jsme někde parkovali. Ale řídit mě nikdy nenechal...

Jedno léto jsme byli na chalupě. Máme zahradu asi metr nad cestou.  Tam děda vždycky parkuje, aby auto nepřekáželo ostatním. Nebylo tomu jinak ani nyní. Náš vínový Peugeot se slunil a můj tehdy asi pětiletý brácha pobíhal kolem něho.

Děda samozřejmě tušil, o co mu jde a pokynul mu, aby si sedl na místo řidiče. Sám si sedl na místo spolujezdce, otočil klíčkem a dal bráchovi pokyn, jak se rozjet. Ještě ho upozornil, aby si dal hlavně pozor na ten angrešt, aby se babička nezlobila!

Brácha neváhal, šlápl na plyn a rozjel se. Na všech vkus poměrně rychle. Samozřejmě mu do cesty vstoupil angrešt. Protože jsme výchovou byli vedeni k poslušnosti – vyhnul se mu. Auto zahnulo směrem k plotu, který vyrazilo a zůstalo viset na betonové zídce...

Nevěděli jsme, co máme dělat. Naštěstí, sami určitě víte, jak to chodí na vesnicích. Během několika málo minut se seběhli lidé z blízkého i dalekého okolí. Využili jsme zejména mužskou přítomnost a požádali je o pomoc. Nějakým prknem se auto podepřelo, chlapi zatlačili a děda vycouval.

Všichni pak dostali od babičky panáka. Naštěstí vše dopadlo dobře, nikdo se nezranil a plot se opravil. Věřím, že si o tom povídají ještě dodnes.

A abyste i vy měli představu, jak ta podívaná vypadala, přikládám fotografii. Omluvte její kvalitu, je stará přes 10 let. :)