Pozvánka do ticha

Hovor za svitu měsíce

„Žabko skrytá v okrouhlém listu, víš, jak moc jsem si tě přál?“ ptal se ryšavý pták. Čechral si peří a obracel oči k žabce tak tiše, jak jen polibek může tichý být.

„Na poslední den tvého života sis mne přál, vím to,“  odpověděla žabka a řekla to zavřenýma očima.

„Abys neodešla do tůně zelených stulených lístků navždy, takové bylo mé přání,“ rcel pták ryšavý.

„Umluv se se mnou o tom k smrti, budeme si to přát oba,“ zajásali pták i žabka.

Povídali si.

„Aby nekončila noc ani den, to pak nikdy nebudeme chtít víc nic,“ pomysleli si oba.

Jenže pak se ryšavý pták rozezpíval:

„Volej mne před spaním, slibuj mi vše, co už nesplníme, žabko, žabičko, která býváš naříkavá, když voláváš o tom, jak se nám zdál jeden den, kdy jsme zpívali stále spolu. Vzpomínáš?“

„Vzpomínáš?“

To jsi volala: „Ty ještě žiješ, peroutko hebká? Svítí ještě lampa na cestě k tvému domu?“

Já klokotal v hrdélku: „Zdobím ti cestu acháty do daleka, kam jdeš za tůní klidnou jak kruh z kapky rosy k hladině. Světluško, mlč! Nevyřknu tvoje jméno, slov nemám a je mi smutno.“

„Zasmála ses mi, aniž bych chtěl, andělé mlčeli shovívavě, vzpomínáš? Jak rovnali své perutě tak snadno, jako když čechrám já své ryšavé peří.“

„Šuměli křídly, vzpomínám si, toho dne, té noci, kdy jsem snad ani nic nechtěl.“ „Ztiš se, vysílíš svoje hrdlo,“ rcela žabka. „Ne, budu mluvit dál, já chtěl jen to své, svoje, svoje dokola svoje v zátiší s lampou, co svítila do jehličnatých okapů, od měsíce mezi deštěm, tak mi už odpusť!“

„Tak už ti odpouštím, jak hokyně na prázdném tržišti s jikrami mých dcer, dnes, tak pozdě v noci,“ varhanovým hlasem v nadutém váčku zvuků pod žabími ústy odvětila horlivě hrdlem rozběhlým jako varhánky žabka.

„Vidíš, rozmlouváme,“ radoval se pták.

„Je to jen rozmluva, těžko kdo odpoví, rozumíme-li si našimi zvuky,“ povzdechla si mrknutím očima žabka.

„Lžeš?“ zase se mrknutím očí otázala.

„Stejně jako ty,“ odpověděl pták počechráním peří.

Když zatočil vír větru otázkami, odkudsi se ozvalo: „Byl bys kdy ráčil vést tuhle noční řeč u tůně mé i tvé, beze spánku, jen lehce, tak jak se točí vítr dnes?“

Žabka i pták byli spolu, slyšeli ten hlas a bylo jim líto, že takové už to na místě v zátiší s lampou je, že lze mluvit každý po svém, rozumět si, ale nebýt si jist zvuky pravdy a rozumu.

„Hlaď mne svitem tůně,“ snažil se drobounkými řasami mrknutím sdělit pták.

„Načechrej si své peří v mé tůňce, vrť se v listu plném vody, je jako kolébka vydlabaná pro tvé drobné poshovění v kapkách,“ mrkla žabka a potopila se.

A pak se vynořili.

Ryšavý pták přestal dovádět ve vějíři jiskrných kapek, žabka vyplavala.

A znovu se zatočil vítr: „Byl bys kdy ráčil vést tuhle noční řeč u tůně mé i tvé, beze spánku, jen lehce, tak, jak se točím dnes?“

Pták i žabka byli stále v moci větru.

Oba pili doušky sladké vody rosy a kapek z listů.

Polkli, zasytili se nestejnými slůvky, jaká běhala mezi nimi dřív, než je vítr svál, že nerozumět žabce a ryšavému ptákovi je téměř jisté a pak se ozval jeden silný měsíční hlas: „Byli byste kdy ráčili vést tuhle noční řeč u tůně mé i vaší, beze spánku, jen lehce, tak, jak činíte dnes?“

A v tu chvíli les potemněl, měsíc zašel, žabka se stulila do lístku okrouhličké zeleně, ryšavý pták si načechral peří, usnul, padla tma.

A tak se stalo, že spolu mluvili žabka a pták.

A lampa zhasla.

__________________________________________________________

Ráda čtu utišující příběhy. Tenhle mne napadl, když jsem se jednou vracela pozdě z lesa. V tomto jsem se nechala inspirovat japonskou poezií, i když jen vzdáleně. Je to jako má pozvánka do ticha. Moje milé, jestli po přečtení této krátké povídky prožijete chvilku starodávného ticha našich babiček, budu tuze cítit Vaši radost. Nechte se tedy do mého ticha dostat.