Pracovní vesta

Nastoupila jsem do nové firmy. Firma, ve které jsem dosud pracovala, skončila svou činnost a já coby svobodná matka studující slečny musela pracovat. Práci v nové firmě jsem přijala, ač plat zde nebyl vysoký. Jinou práci jsem ale v daném období nesehnala.

Práce nebyla těžká, kolektiv ucházející. Jen ten plat nebyl takový, na jaký jsem byla zvyklá.

Po několika týdnech v práci, kde jsem na začátku vyfasovala pouze jedno tričko a montérky, jsem pociťovala obrovský nedostatek oblečení. V teplém období mi nestačilo, protože propocené tričko a špinavé montérky mi mezi směnami nestačily uschnout. Byla jsem nucená chodit týden ve stejném oblečení, tak, jako to dělali i mí spolupracovníci. Vadilo mi to, a proto jsem se ptala nadřízeného, zda bych si nemohla vyfasovat ještě jedno tričko a montérky. Byla jsem ochotná si přinést i své soukromé tričko a montérky si koupit. To jsem ale nemohla, protože jsme měli přísný zákaz nosit oblečení, které nebylo s potiskem názvu firmy. A fasování dalšího oblečení mi bylo také zatrženo.

„Já ale byla při školení poučena o tom, že veškeré pracovní oblečení dostanu,“ ohradila jsem se.  „A pomůcky taky.“ Tím jsem myslela rukavice, které jsme fasovali jedny na měsíc a zničil se každý den jeden pár. Já i mí kolegové jsme si tak kupovali pracovní rukavice za své, protože ty jediné neměly potisk se jménem naší firmy.

„Vy jste ale vyfasovala tričko i montérky,“ usmál se můj nadřízený, sám oblečený v krásném polo triku s logem firmy, a tím pro něj rozmluva skončila.

Když se poněkud ochladilo, byla mi v práci zima. V tomto období se zaměstnanci, kteří ve firmě byli delší dobu, objevili v hale v krásných zateplených vestách, které byly také opatřeny logem firmy. Vestu měl i náš nadřízený, ale já a několik zaměstnanců, kteří ve firmě nebyli tak dlouho, nikoli.

„Tu vestu jsem také nefasovala,“ obrátila jsem se opět na svého vedoucího. Očividně jsem mu už lezla na nervy.

„Ne, tu vestu, bohužel, už nemáme. Objednáváme ji sice pravidelně, ovšem nikdy nám ji nedodali.“

„Já si klidně donesu vestu svou,“ nabídla jsem se. „Má dokonce i stejnou barvu.“

„Kdepak, vesta musí nést logo naší firmy, a vidíte tady ty tři pásky? Ty jsou reflexní, kvůli bezpečnosti,“ odpověděl vedoucí. A tak jsem v práci dál mrzla. Odneslo to nakonec i mé zdraví. Do práce jsem chodila nachlazená, měla jsem kašel, rýmu a na několik dní jsem zcela ztratila hlas. Rozhodla jsem se svou vestu přesto do práce přinést. A aby mi nikdo nic nemohl vyčítat, vzala jsem permanentní fix a vestu jsem na zádech i na přední náprsní kapsičce popsala logem firmy, ve které jsem pracovala. Reflexní pásky jsem nikde nesehnala, leda bych je odpárala ze zbrusu nového značkového batohu. To jsem zavrhla. Byla jsem tak dopálená na vedení firmy, které nás nechalo mrznout a nedbalo na naše zdraví, že jsem vestu pokreslila několika proužky přesně v místech, kde ty originální pracovní vesty měly reflexní pásky. Ke každému pruhu jsem umně připsala: „Tyto pásky jsou reflexní. A komu se to nezdá, ten se mýlí!“

Hned druhý den jsem se ve vestě objevila na pracovní ploše.

Některé své spolupracovníky jsem tak dohnala k úsměvu, jiní mě asi považovali za blázna a neodvážili se se mnou ani promluvit. Můj nadřízený si vesty jistě všiml, dlouho ale předstíral, že to nevidí.

Ve své soukromé vestě jsem pracovala ještě měsíc. To už jsem měla rozjednanou jinou pracovní příležitost, za větší peníze, s privilegiem fasovat vše, co pro práci potřebuji přímo při nástupu. Zdarma a v dostatečném množství. Svou pracovní vestičku jsem při odchodu nabídla několika svým spolupracovníkům, kteří ji s poděkováním odmítli. Nikdo z nich už neměl takovou odvahu, že by si podobný kousek na sebe vzal a pracoval v něm. A tak mi vesta zůstala na dlouhou dobu doma, než jsem ji vyhodila, jako vzpomínka.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10