Pradědečkovy vzpomínky...

Milé přijetí některých mých „vejšplechtů“ mi dává odvahu, abych se pokusil - pokud si ještě něco pamatuji, přihodit na hromádku svých, jak pravil pan Stephen Leacock - literárních poklesků - pár dalších řádků.        
Tentokrát o tom, jak jsem v mém milovaném Českém ráji tu pomáhal, onde ubližoval kulturnímu dění... 
      
Již někdy v listopadu v pětapadesátém roce minulého století jsem byl požádán o - jak se tehdy říkalo - konferování soutěže recitace, zpěvu a hudebních vystoupení turnovských žáků a studentů. Nabitý sál, hlavně maminkami  mladých talentů, městská honorace, povinně pár desítek vojáků, nováčků, kteří zatím nesložili přísahu a do města mohli jen společně a s doprovodem poněkud otrávených šarží. Za scénou dohled postarší dámy, „pracovnice kulturního domu“, já v ruce tahák, papír s pořadím jednotlivých vystoupení. 
                   
Vše šlo celkem dobře, omladina přednášela, zpívala, hrála, já uváděl, děkoval atp., prostě to, co dnes dělají dobře placení moderátoři. Tedy - šlo dobře - až do chvíle, kdy jsem uvedl účinkujícího - nebo účinkující - dnes už nevím - který(á) - přednese báseň  J a r o s l a v a  Wolkra. Ucho se okamžitě divilo, co huba vypustila. Jaroslav Seifert měl přijít na řadu poněkud později. Myšlenku, udělat z něj naopak Jiřího, aby byl zachován počet křestních jmen, jsem zavrhnul. Případnou opravu v následujícím vstupu mi rozmluvila právě výše zmíněná sympatická dáma.      
„Hochu,“ pravila, „polovina z těch lidí v sále si toho vůbec nevšimla, další si myslí, že se přeslechli a těch pár, co vědí, že šlo o omyl, zase ví i to, co je tréma a již nějaký ten kiks na jevištích slyšeli.“    
  
Odměnou za toto mé vystupování bylo třídenní volno, sice v místě posádky, ale ve vánoční svátky, kdy za mnou přijela do Turnova moje žena - neměnil bych ani za moderátorské honoráře.       
Začátkem ledna se nás asi stovka stěhovala na Hrubou Skálu - částečně jsem se o tom již zmínil. Vedle vystupování v souboru „táty“ Maliny, do kterého každý z nás přinesl něco z dřívějška - písničky ze Šariše, scénky z civilního prostředí /něco vykradeného Vlastovi Burianovi, případně pánům V+W a dalším komikům/, to byla příprava rovněž mnou vzpomenuté komedie „Sluha dvou pánů“ Carla Goldoniho.   
   
Výběr byl dobrý, poměr mužských a ženských rolí byl tuším 7:3, měli jsme na přípravu  dobré podmínky, zkoušeli jsme celou dobu v doubravické hospodě. Památná byla zkouška 10. března 1956, kdy dorazil rychlý posel ze zámku se zprávou, že se mi narodil syn... Dostal jsem hobla, při kterém vzala za své pozůstalá girlandová výzdoba sálu, zbylá po hasičském plese, táta Malina dal do placu nějakou tu láhev vína - můj žold byl tehdy asi 57 káčées a s tím by se moc slávy nenadělalo. No vidíte, tomu synovi bylo letos tolik let, kolik činil ten žold - hezká náhoda.  
    
Premiéra dopadla dobře, ale... Znáte venkovské hospody té doby? Vytápěný sál, většinou piliňáky, větrá se až za jevištěm, netěsnící dveře, kterými se dopravují kulisy, Truffaldino - já - pořád v pohybu, lehké italské oblečení - něco jako gondoliéři. Zkrátím to - do druhého dne jsem ztratil hlas. Repríza vyprodaná, v místě po dlouhých letech zase amatérské divadlo - hrát se musí. Pili jste horké mléko, se žloutkem a medem? A nejednou za den? A bez následků? Nevím,jak by to řešil pan Donutil na Národním divadle. Silou vůle, za pomoci lidové medicíny, jsem dílem odmluvil, dílem odsípal celé představení, mé neverbální projevy, pohyb na jevišti, byly - dle mínění kritiků - vynikající. Po tomto představení jsem vůbec nemluvil čtrnáct dní, posádkový doktor v Turnově mne dal horko těžko do pořádku - ale úspěch byl...         

Stali jsme se pojmem i pro okolí, není tedy divu, že jsme byli požádáni paní učitelkou z blízkých Karlovic, abychom  pomohli při uvedení České besedy. Znáte: „Páni, dámy, beseda začíná...“ Na nácvik nás do Karlovic chodilo šest, velel nám o rok starší desátník Jožo Šebeňa, sestavu tvořil smíšený slovensko-český tým a místní děvčata. Dlouho jsem měl mezi fotografiemi jednu, na které jsou u cedule s označením KARLOVICE , mladíci v kroji, vypadající jako Jeník v Prodané nevěstě. Provedení bylo snad úspěšné - melodii si dodnes pamatuji, snad i nějako figuru bych dal dohromady... Nejsem si zcela jist, mám ale dojem, že jeden z tanečníků, Pavol Z., zde zanechal nejen umělecký dojem, ale i srdce - pokud ano, je to důkaz, že láska nejen hory, ale i lidi přenáší, v tomto případě ze Slovenska až do Českého ráje, místa, na která se nedá zapomenout...

Také znáte místo, kde jste pobyli jen krátce, třeba dávno a přesto si připadáte, jako byste jej nikdy neopustily(i)?