Prahou pověstí, legend a strašidel - 1. část

Před časem jsem nabídla neteři ze severní Moravy, zda nechce strávit pár dní u nás v Praze, aby mohla poznat metropoli více a jinak, než při školním výletě nebo krátké návštěvě s rodiči. Ráda bych jí ukázala, že Praha není jen Hrad a zoologická zahrada, navíc díky prezentaci představitele prvně jmenované instituce, by snadno mohlo dojít k jejich záměně.

Poněvadž jde o dítě školou povinné, naskytla se příležitost o podzimních prázdninách. Co vybrat ze široké nabídky, aby se neteř nenudila a pobyt u tetičky si náležitě užila? Neváhala jsem dlouho, o stověžaté matičce toho vím dost, a co nevím, to si vyhledám. Vzhledem k roční době bylo téma jasné - pověsti a strašidla. Praha je jich přece plná! A nemám teď na mysli strašáka byrokracie, ani „legendární“ výsledky práce magistrátu, ale pražského genia loci a mystické bytosti neškodné, milé, úsměvné.

Za tajemnými přízraky se sice dá putovat i organizovaně, s průvodcem, ale nemám ráda hromadné akce a v Praze jsem doma, takže není problém připravit si vycházku sama a podle svého. To ale neznamená, že bych odmítla pomoc odborníků. A tak nejprve zamíříme do Muzea pražských strašidel v Mostecké ulici nedaleko Karlova mostu. Můžeme zde nastudovat nepřeberné množství pověstí, případně je porovnat s tím, co známe, neboť se vyskytují v různých verzích. Prohlédneme si postavy duchů vystupující ze zdí, pohrajeme si s interaktivními exponáty a ve sklepních prostorách navštívíme nejslavnější pražská strašidla.

Na podzim je brzy tma, a tak po teoretické přípravě vyrážíme do tajemných malostranských uliček. Asi nejvíce rušno bývá v Nerudovce. Prohání se zde bezhlavý Švéd, který za třicetileté války plenil a vylupoval kostely, ale malostranští měšťané si na něj počíhali, uťali mu hlavu a kořist odebrali. Při hledání svého pokladu se občas potkává s dalším bezhlavým, tentokrát ohnivým kostlivcem, který na svém voze lomozí od půlnoci do kuropění v oblasti Jánského vršku a mlátí vraty domu U tří zlatých korunek na Malostranském náměstí.

A do třetice tu máme bezhlavého mnicha, který propadl hazardním hrám a odmítl se dostavit k umírajícímu. Teprve když všechno prohrál, vsedl na koně a vydal se za svým posláním. Bylo však pozdě, nebožák už vypustil duši. Mnichův kůň se splašil a jezdec si při pádu na zeď urazil hlavu. Tento bezhlavý jezdec se ale vyskytuje spíše v horní části Nerudovy ulice u Úvozu. 

Mezi strašidly toužícími po vysvobození je výjimkou malostranský rarach. Nezbedný klučina, který se narodil vdově dva roky po smrti manžela, nenechal nikoho na pokoji. Jednou mu spadla na hlavu střešní taška a od té doby zlobí kolemjdoucí tím, že po nich hází tašky. Zjevně ho to baví, a vysvobodit nechce.

Nerudova ulice je plná nejen strašidel, ale i převážně zahraničních návštěvníků, takže raději zamíříme do bočních ulic, kde jako zázrakem panuje klid.

V Tomášské ulici se zjevuje kostlivec s rezavým hřebem v hlavě. Jde o mistra zámečnického, kterému vrazila ve spánku hřeb do hlavy jeho žena, neboť si chtěla vzít mladšího tovaryše. Po čase byl zločin odhalen, mistrová i tovaryš skončili v rukou kata, ale mistr zámečnický bude bloudit ulicemi, dokud mu hřeb z lebky nějaký odvážlivec nevytáhne.

Přicházíme na Valdštejnské náměstí. Zde se toulává tlouštík, který odmítl dát krajíc chleba žebrákovi, a za trest mu prasklo břicho. Doprovází ho bezhlavý ponocný, kterému nechal Valdštejn setnout hlavu, neboť mu šel svým vytrubováním na nervy.

Obcházíme budovu Poslanecké sněmovny a na malém liduprázdném náměstíčku si ukazujeme dům U Turkovy hlavy (dnes hotel). Legenda, která se k němu vztahuje, kupodivu nesouvisí s hlavou Turka, ale s původním lakomým majitelem, který zde uschoval nastřádané jmění. Po jeho smrti příbuzní nic nenašli, ale domem začal procházet ohnivý muž. Nikomu sice neubližoval, ale noví nájemníci byli patrně dost konzervativní a nemohli si na jeho přítomnost zvyknout. A tak opuštěný dům chátral, až měl být zbořen. Chuďas, najatý jako noční hlídač, zde také potkal ohnivého muže a napadlo ho, že by mohl hlídat poklad. A skutečně našel zazděnou truhličku, která mu pomohla začít s rodinou na venkově spokojeně hospodařit.

Začínáme stoupat Thunovskou ulicí. Kdybychom zde byli v zimě, možná bychom ve sněhové pokrývce zahlédli stopy bosých nohou. Ty zde zanechává žena, kterou muž přistihl při nevěře a vyhnal ji z domu do sněhové vánice.

Při výstupu po Nových zámeckých schodech k Hradu si na chvíli oddychneme a připomeneme si dobu, kdy po nich chodívala bohatá měšťanka a ohrnovala nos nad sedícími žebráky. Nikdy se nad žádným neslitovala, až si jeden povzdechl, že jednou bude ráda, když si od ní někdo peníz vezme. Za nedlouho propukl požár a lakomá žena ve svém domě uhořela. Za úplňku se zjevuje na zámeckých schodech a nabízí kolemjdoucím zlaťák. Přijmout ho, a tím ji vysvobodit, není vůbec snadné, mince je totiž rozžhavená.

Vystoupali jsme k Pražskému hradu, odkud se otvírá výhled na noční město a malostranské střechy. Právě zde čekávala dívka Alžběta, až se v jednom z domků pod hradem rozsvítí okno jako signál, že se její milý vrátil z tureckých válek. Nedočkala se a jedné mrazivé noci umrzla. 

K rozsáhlému objektu Pražského hradu se váže pověstí a legend celá řada a krom nejrůznějších strašidel, bílých zjevení a škodolibých skřítků zde ve vlhkých zdech sídlí vodník Paklt.

Připomeňme si alespoň působivou pověst vztahující se ke korunovačním klenotům. Kdo si prý neoprávněně nasadí korunovační korunu na hlavu, ten zemře. Říšský protektor Reinhard Heydrich tak údajně učinil dva dny před atentátem.

Líbí se mi i ta o zvonu Zikmund v chrámu sv. Víta. Když hrozí velké nebezpečí, pukne srdce zvonu, stalo se tak i před povodní v roce 2002.

Poslední zastávka nás čeká na Loretánském náměstí. V těchto místech se údajně propadl do pekla kočár s kněžnou Drahomírou, když se rozčílila na svého kočího, který si „v pracovní době“ odskočil do kostela na modlitbu.

Několik verzí pověstí o Loretánských zvoncích souvisí s morem. Ta se šťastným koncem je o dceři pláteníka, které se v nemoci zjevila Panna Marie a andělé se zvonečky. Dívka se uzdravila a otec pořídil na Loretu zvonkohru. 

Naproti stojící Černínský palác se pyšní nejdelším pražským průčelím - 150 metrů. Než byla tato honosná stavba dokončena, hrabě zemřel a hraběnka odmítla zaplatit, dokud neuvidí smlouvu. Teprve když bratr stavitele vyvolal ducha hraběte a ten vypálil na dokument otisk své ruky, hraběnka ochotně zaplatila. 

V tomto paláci žila i pyšná šlechtična, která nemyslila na nic jiného, než v jaké róbě vyrazí na další ples, aby byla středem pozornosti. Nechala si upéct střevíčky z chleba, za což jí oprávněně stihl trest. Její přízrak občas běhává palácovými chodbami ve snaze uniknout modravým plaménkům, které jí ožehují kotníky.

Plni dojmů se vracíme domů a trochu mám obavy, že dneska se nám o strašidlech bude i zdát.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz