Žižkov je tak trochu zvláštní pražskou čtvrtí strmých uliček s pivnicemi i moderními bary a kluby, zastavěný převážně činžovními domy z přelomu 19. a 20. století. Bývá vnímán různě - pro bohémy a spisovatele je pražským Montmartrem, pro druhé místem nepříliš bezpečným, neboť mají zakořeněno staré úsloví „Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni“. Nemyslím si, že by třeba na Václavském náměstí bylo bezpečněji, ale nechci se zde věnovat statistice trestných činů. Vydejme se raději na procházku žižkovskou historií a po zdejších zajímavostech.

Původně se zde, za pražskými hradbami, nacházely převážně vinice, zakládané v dobách panování Otce vlasti Karla IV. a tu a tam nějaká usedlost. 

Ve druhé polovině 19. století nastal mohutný rozvoj tohoto území a rozsáhlá výstavba, tak jak to dobře známe z knih Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu a Zlá krev. V blízkém Karlíně vznikaly průmyslové podniky a pro příliv pracovní síly bylo třeba zajistit levné bydlení. A tak vyrostly celé ulice pavlačových činžáků se svými specifickými obyvateli.

Ačkoli část Žižkova vzala za své při asanaci ve 20. století, stále jsou zde místa, na kterých se vám okamžitě vybaví fešák Hubert, Pěnička a Paraplíčko či žižkovští frajeři z dob rady Vacátka.

Podíváme-li se na mapu Žižkova, zjistíme, že ačkoli to tak z ulice plné aut nevypadalo, docela velkou část území zaujímá zeleň - parky Parukářka neboli Vrch sv. Kříže a Židovské pece, od Vinohrad oddělují Žižkov rozsáhlé Olšanské hřbitovy. Celé oblasti pak dominuje vrch Vítkov, odkud na městské hemžení důstojně dohlíží mohutná jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova.

Národní památník na Vítkově má pestrou historii, která přesně kopíruje politické dění v naší zemi - od legionářské tradice a oslav odboje, přes využití jako sklad wehrmachtu po degradaci na mauzoleum Klementa Gottwalda. Dnes je památník po rekonstrukci a naleznete zde mj. expozici věnovanou mezníkům české a československé státnosti 20. století. 

Až se dostatečně pokocháte výhledem na město popřípadě osvěžíte ve zdejší kavárně, můžete sestoupit na jihozápadní úpatí Vítkova a zavítat do Armádního muzea. K vidění jsou zde zbraně, dobové stejnokroje, prapory, řády, vyznamenání...

Žižkov má i sakrální stavby. Nejstarší je kostel sv. Rocha, který se nachází u Olšanských hřbitovů. Na Sladkovského náměstí nalezneme kostel sv. Prokopa od architekta Josefa Mockera. Poněkud utopený mezi okolní zástavbou je barokní kostel Povýšení sv. Kříže na místě bývalého morového hřbitova. Dnes je využíván jako koncertní a výstavní síň Atrium. Ojedinělý je pozdně secesní kostel sv. Anny, jehož fasádu zdobí ornamenty s rostlinnými motivy.

A nejde jen o římskokatolické kostely, na Olšanských hřbitovech je i pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice.  Aby byl výčet úplný, nesmíme zapomenout na českobratrskou církev, respektive Betlémskou kapli na Žižkově, která se nachází uvnitř bloku činžovních domů v Prokopově ulici.

Za další významnou památkou, respektive jejím torzem, se vydáme na úpatí Žižkovského vysílače. Ten je sám o sobě vskutku nepřehlédnutelný, takže se raději věnujme tomu, co není na první pohled tak patrné. V těchto místech byl v roce 1680 založen židovský hřbitov a fungoval až do roku 1890. Na ploše dnešních Mahlerových sadů bylo pohřbeno na 40.000 osob, mezi nimi řada významných rabínů a učenců. Reprezentativní náhrobky i historicky cenné  náhrobní kameny byly při výstavbě vysílače povaleny a rozbity, značná část hřbitova vybagrována a zdevastována, zbytek byl zasypán a přeměněn v park. Teprve na přelomu tisíciletí byl vypracován a postupně realizován projekt na záchranu a obnovu zbylých náhrobků.

 

Zničení židovského hřbitova nebylo jediným brutálním zásahem éry socialistického realismu. O pár ulic dál, jako pěst na oko, zde vedle činžovních domů stojí šedé a omšelé paneláky, jimiž byly v 80. letech „pozůstatky buržoazního bydlení“ necitlivě nahrazeny. Listopad 1989 projekt sanace zastavil a čas ukázal, že odpůrci bourání měli pravdu - stačilo chátrající domy zrenovovat. Tam, kde se to podařilo, a kde žijí slušní a spořádaní obyvatelé, vidíme upravené, čisté pavlače a malebná zákoutí vnitrobloků. Tam, kde žijí ti druzí - a je jedno, zda jde o činžák či panelák - jsou haldy odpadků a pod rezavým balkonovým zábradlím roste tráva. 

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz