Přátelství mé vnučky

Kdysi před prázdninami jsem zažila podivnou příhodu. Hlídala jsem o víkendu malou, tehdy šestiletou vnučku. Bylo pěkně a děti si hrály před domem. „Babi, můžu jít taky?“ zeptala se Kačka. „To víš, že můžeš. Buď pěkně u domu, ať tě nemusím hledat,“ usmála jsem se. Vnučka si vzala s sebou křídy na malování. Já doma uklízela, sem tam jsem mrkla na vnučku z okna. Později jsem musela do obchodu. Blížil se čas večeře a já zjistila, že mi chybí čerstvé pečivo. A tak jsem s nákupní taškou stála během chvilky před domem. Vnučka si mě nevšimla, byla ke mně zády. Já si chvilku prohlížela obrázky, které děti namalovaly. Bylo jich tam asi deset, všechny se snažily, kolena měly barevná od kříd. Na chodníku před domem byla nakreslena podivná stvoření. Různobarevné potvůrky měly modré, žluté a jiné barvy, tři oči, nebo jen jedno. Pak tu byly výtvory kluků plné krve. Přistoupila jsem k vnučce a zjistila jsem, že i ona nakreslila podivná stvoření.

„Prosím tě, co to je? To se ti líbí, Kačenko?“ ptala jsem se.

„Ale babi, to je…“ Název toho strašidla si ani nepamatuji. Prostě to bylo něco moderního, co děti milují, a my dospělí nevíme, kde je u toho nahoře, a kde dole. Vnučka mě poučila, co to umí: Bojovat s dalšími potvorami, a dokonce to i zabíjí!

„Fuj, toho bych se bála,“ zděsila jsem se.

„Ty tomu nerozumíš, babi. Kam jdeš?“ odpověděla vnučka.

„Do obchodu, pro chleba. Jdeš se mnou?“ zeptala jsem se vnučky, a ta přikývla.

Pak jsem si všimla holčičky s copánky. Klečela na chodníku bokem od ostatních dětí a kreslila motýly, sluníčko, kytky, a taky nějakou paní. Zvědavě jsem četla nápis u paní: „Moje milovaná maminka.“

Vedle paní bylo velké červené srdce.

„Ty máš ale krásné obrázky, holčičko,“ řekla jsem dívce a podala jí bonbón. Další jsem dala vnučce, která mě už táhla k obchodu. Holčička se usmála a tiše poděkovala.

„Babi, proč se s ní bavíš?“ překvapila mě vnučka otázkou.

„A proč bych se s ní nebavila? Pochválila jsem jí její obrázky. Ty jediné se mi líbí a vím, co je na nich. Ty ji znáš? Bude asi tak stará, jako ty, že?“

„To je Tereza. Chodí se mnou do třídy. My se s ní ale nebavíme, babi,“ řekla Katka.

„A proč se s ní nebavíte?“ zajímalo mě.

„Víš, ona je taková divná. Vidělas, co malovala,“ řekla vnučka.

„Ano, malovala maminku a samé krásné věci,“ řekla jsem.

„Ale to není moderní! Víš, že se dívá na Večerníček? A doma nemá ani počítač!“ ušklíbla se vnučka.

„A proč by se na něj nedívala. Já se na něj dívala, když jsem byla v tvém věku, taky. A ještě mnohem později. A kdybych měla čas, dívám se i dnes. A počítač mi taky nechybí,“ usmála jsem se. Ale do smíchu mi nebylo.

„Víš, babi, já se s ní nemůžu bavit,“ řekla vnučka.

„A proč by ses s ní nemohla bavit?“ zajímalo mě.

„No, protože ostatní se s ní taky nebaví. Nebavili by se ani se mnou. Je hloupá a nemoderní.“

„Špatně se učí?“ zajímalo mě dál.

„Ne, má samé jedničky. Hloupá je, protože se dívá na pohádky a všude říká, že má ráda mámu,“ poklepala si vnučka na čelo.

„A co je na tom zlého? Ty snad nemáš ráda maminku?“

„Mám, ale nikomu to neříkám. Smáli by se mi,“ řekla Katka. „Byla bych jak malá.“

Nechápala jsem. Tak dnešní děti zajímají pohádky, ale nedívají se na ně, aby se jim ostatní nesmáli? Mají rádi rodiče, ale nesmí se o tom zmiňovat? Kreslí příšery, místo, aby nakreslily to, co vidí kolem sebe? Kam ten svět spěje?

„A co, kdybyste si hráli všichni dohromady? I s tou holčičkou, s tou Terezkou?“ zeptala jsem se ještě.

„Ty tomu nerozumíš, babi,“ řekla vnučka a přidala do kroku na znamení, že se o tom nechce víc bavit.

Uplynul nějaký ten týden a já na příhodu pomalu zapomněla. Jednou večer mi volala dcera.

„Ahoj mami, Katka si zlomila nohu, je o berlích a nesmí chodit. Ve škole se už pomalu neučí, tak jsem se dohodla s paní učitelkou, že zůstane doma. Ale musím do práce a Petr (zeť) má taky přesčasové hodiny. Nemohla by být Katka u tebe?“

„To víš, že ji můžete přivézt. Budu ráda, aspoň mi tu nebude smutno,“ odpověděla jsem, a zajímala se o vnuččin zdravotní stav.

Nebylo to tak vážné. Vnučka spadla ze schodů a nožka to nevydržela. K večeru přivezl zeť Katku autem, i když to je jen pár bloků.

„Řekli jsme ve škole, ať se sem někdo z žáků staví s učivem,“ řekl mi ještě zeť, vypil kávu a zase šel.

Katce absence školy evidentně nevadila. Celé dny se dívala na televizi a já v ní s hrůzou poznávala figurky z chodníku. Asi třetí den se ale vnučka začala nudit. Právě tento den mi telefonovala Katčina učitelka, že k nám posílá jednu žákyni s učivem, abych byla doma.

„Samozřejmě, Katuška bude ráda, už jí otrnulo,“ řekla jsem.

Odpoledne skutečně dorazila Katčina spolužačka. Byla jí dívka z chodníku, malá Terezka.

„Ahoj, my se známe, že?“ usmála jsem se na dívenku.

Pozdravila a zdráhavě přijmula pozvání dál.

„Ahoj,“ pozdravila mou vnučku. Ta se překvapeně podívala. Chvilku asi uvažovala, zda má spolužačku vůbec pozdravit. Pak si asi uvědomila, že ji tu nikdo nevidí, a odpověděla na pozdrav.

„Nechám vás tu samotné, ať si vše vysvětlíte a můžete si popovídat,“ usmála jsem se, přinesla nějaké pohoštění, a nechala děti o samotě.

Za okamžik se z pokoje ozýval smích. Katka si s Terezkou očividně rozuměla. Byla jsem spokojená. Později se loučily už dvě kamarádky.

„Babi, a víš, že Tereza už nemá žádnou babičku? A má doma králíka. Opravdového zakrslého králíka!“ vyprávěla mi Katka později večer.

„No vidíš, jak jsi ji vůbec neznala. A docela si rozumíte, že?“

„Jo, je docela zábavná. A až se mi noha zahojí, pozvala mě k sobě. Můžu si pochovat jejího králíčka, víš?“

„A budeš se za ni pořád stydět před spolužáky?“ zajímalo mě.

„To musím nějak vyřešit,“ řekla vnučka rezolutně.

Trochu jsem se o osud vnuččina přátelství bála. Až se uzdraví a přijde zpět do kolektivu počítačem ovlivněných dětí, dokáže ubránit své přátelství?

Vnučka to dokázala. Přátelila se s malou Terezkou i přes to, že se jí chvilku ostatní děti smály. Navštěvovala kamarádku a přesvědčila o její „normálnosti“ i ostatní děti. Terezka zapadla do kolektivu, přestože „nemá počítač a dívá se na Večerníček“.

Dnes jsou Katka s Terezou už malé slečny. Končí základní školu, a stále jsou nejlepšími kamarádkami.

Jen nevím, jak by to dopadlo, kdyby si vnučka tenkrát nezlomila nohu?