Přátelství se na věk neptá

Žiji už dlouho sama. Ztráta manžela mě bolela, ale časem přebolela a já si na samotu zvykla. Dlouho mi říkaly děti, abych si k sobě našla alespoň kamaráda, já to ale odmítala. Jsem už přece stará bába!

Tehdy jsem se vracela z nákupu domů. Byla jsem už téměř u našeho domu, když mě zezadu překvapil cyklista. Jel na kole po chodníku, drcnul do mě a já spadla na kolena. Místo, aby mi cyklista pomohl vstát, omluvil se, ještě víc přidal a já už jen viděla, jak se přes rameno dívá zpět, kde jsem já klečela na kolenou a pokoušela se vstát. Můj nákup byl všude kolem. Tehdy mi pomohl jediný kolemjdoucí, kterým byl právě Oldřich. Zatímco mladí kolem chodili a překračovali pomeranče, které se při pádu rozsypaly všude kolem, starší pán popoběhl, podal mi ruku a pomohl mi vstát. Pak jsme spolu sbírali rozsypané pomeranče.

„Chcete zavolat sanitku?“ zeptal se.

Nechtěla jsem. Byla jsem celá a odřená kolena se časem zahojí. Pan Oldřich mi nabídl odvoz domů. Teprve teď jsem si všimla, že vlastně nepřišel jako já po chodníku, ale vystoupil z okolo projíždějícího auta. To teď stálo odstavené na kraji silnice. Odmítla jsem, nechtěla jsem sedat do auta k cizímu člověku. Měla jsem ale roztrhané kalhoty na obou kolenech a styděla jsem se za to. I když stydět by se měl hulvát, který mě srazil! A tak jsem se nechala odvézt až k domu. Oldřich mi pomohl vynést nákup až ke dveřím bytu. Tam jsem zůstala v rozpacích. Mám cizího člověka, který mi pomohl, pozvat aspoň na kávu?

Asi vytušil, že jsem v rozpacích. Předběhl mě s tím, že bychom si někdy mohli zajít na kávu třeba do kavárny.

„Teď už spěchám, kdybyste mi ale dala na sebe své telefonní číslo, moc rád bych se vám ozval,“ řekl.

Nechápala jsem, co tento elegantní pán vidí na staré bábě. Ale Oldřich byl v mém věku a byl také sám. Asi se cítil osamělý. Abych ho nezdržovala, napsala jsem mu na cedulku své číslo s tím, že se snad už neozve. Tehdy jsem byla zvyklá být často sama a nikoho jsem nepotřebovala.

Několik dní se nic nedělo, ale poté mi zavolal. Pozval mě na kávu, jak slíbil.

„Hodí se, abys to přijala,“ šeptala mi dcera, která u mě zrovna byla na návštěvě. Přikývla jsem a souhlasila.

Když jsme vstupovali do kavárny, byla jsem přesvědčená o tom, že útratu zaplatím jako odplatu za to, že mi tehdy Oldřich pomohl. Dopadlo to ale jinak. Oldřich byl gentleman a zaplatil nejen kávu, ale i zákusek. A protože bylo ten den krásně, nádavkem jsme se i prošli.

Po několika setkáních, kdy mě i Oldřich ujišťoval o tom, že ženu nehledá, ale občas je mu samotnému smutno, protože má jediného syna v cizině, jsme se začali setkávat pravidelně. Pak jsme spolu oslavili i nějaké svátky, narozeniny atd.

Oldřich má krásnou zahrádku. Začala jsem mu na ní pomáhat. Za odměnu se se mnou dělí o své výpěstky. Tak mám přísun domácího ovoce i zeleniny, pohyb na zahrádce a prima kamaráda. Myslím, že bez Oldřicha si už ani život představit neumím. Vplul do mého života náhle, a přestože jsme už staří, vzniklo mezi námi velmi pěkné přátelství. Kdybychom možná byli mladší, ani by to tak krásné nebylo.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete