Přátelství sousedů aneb v nouzi poznáš přítele

Dneska bych chtěla navázat na předešlý článek, který jsem psala o mozkové mrtvici manžela, která se udála 5. února 2013.

Ne, nebojte se, děvčata, nebudu psát znovu o nemoci, ale o přátelství a pomoci mých sousedů v mé těžké chvíli.

Po celou dobu, co zde bydlíme, a to je již více jak tři a půl roku, vždy byl manžel sousedce nápomocen s autem, včetně nákupů, které pro ni dělal i sám.

Kdykoliv, cokoliv potřebovala, jelikož její manžel bývá od pondělí do pátku mimo domov, vždy nasedl a jel s ní do nemocnice, s jejich dcerou do nemocnice a ne jednou. Veškeré nákupy, objezdil s ní úřady, kde bylo prostě třeba, až se jednoho dne nazval jejím osobním taxikářem.

Když byla po operaci, já jí chodila oblékat ponožky, ke kterým se nezvládla ohnout, ač jsem sama invalidní. Ale jsme přece sousedé a ti si mají v nouzi pomáhat.

Zavolala, že ji bolí v krku, zda by jí manžel nedojel do lékárny, máme to do města 8 km. Jasně, už jedu.

Za tu dobu, co se navolala, zda nejede manžel do města, ač nejel, vše jsme doma měli, nasedl a dojel jí pro vše.

A přišel den, kdy jsem já byla v nouzi, sice auto v garáži, ale nemám řidičák a jak jsem již psala v minulém článku, místní doprava je spíše ne - doprava.

Manžela sanitka odvezla a já volám sousedce, co se stalo. Přijď na kafe a neplač, a nepotřebuješ něco koupit, manžel jede nakoupit. Jediné, co mi napadlo v mém rozpoložení, aby mi koupil chleba, vše ostatní mám doma. Přijdu, až obstarám naše slepičky a holoubky.

Díky našim miláčkům jsem se trochu zklidnila a šla k sousedce, která mi hned mezi dveřmi hlásila, jak je jejímu manželovi špatně. Má vysokou horečku. Fakt, odpovídám, chudák, a ještě jel na nákup.

Přijdu dovnitř a její manžel sedí u televize, na první pohled jsem žádné známky vysoké horečky neviděla.

Ptám se ho, doufám, že máš neschopenku, s horečkou jezdit přece nemůžeš, jezdí jako TIR. Ne, nemám, mám dovolenou do pondělí. Tak to jo, odpovídám, to se z toho dostaneš, to se vyležíš. Ale stále mi vrtala hlavou jeho údajná horečka, ale mlčela jsem.

Najednou vstal z křesla a hlásil u sporáku, kdy že už bude vařeno, jak se těší na vepřo, knedlo, zelo. A bylo mně jasné, že to byla jenom  pouhá výmluva, dopředu připravena, kdybych náhodou ho prosila o odvoz do nemocnice za manželem.

Ale nezapomněla mi poradit, jak bych se do nemocnice dostala. Ráno pojedeš školním autobusem, ve městě počkáš půl hodiny na přestup a pojedeš do města, a zpátky nějak přijdeš k večeru. Zkrátka a dobře, byl by to býval výlet na celý den, který bych opravdu těžko zvládala, díky mé invaliditě.

Po pravdě, mně se udělalo až špatně a můj pláč byl dvojnásobný, protože nejen že jsem očekávala od něj nabídku, i když ihned v ten den bych tam stejně nejela, to nemělo opravdu cenu, ale určitě bych nabídku přijala později.

Raději jsem se rozloučila a odešla domů, kde jsem sama se sebou meditovala, zda je to vůbec možné, jak se dokážou přátelé otočit zády.

No nic, řekla jsem si, a šla jsem za kamarádem na druhý konec vesnice, u kterého jsem věděla, že mě nenechá ve štychu. Také ne, denně čekal na můj telefon a hned jsme jeli za manželem.

Manžel se vrátil z nemocnice, vše jsem mu vyprávěla, jak se mnou sousedi vycukali. Byl v šoku a také má sousedka smůlu, když manžel jede do města, už na ni netroubí s dotazem, zda něco potřebuje koupit.

Ovšem sousedka evidentně nezná mezí a už několikrát volala, zda nepojede nakoupit, že má to, či ono. Rázná odpověď od nás obou zní, ne, nepojede, ač třeba za dvě hodiny jede do města. Nevím, dojde jí to, proč asi?

Je to smutné, nikdy by mě nenapadlo, že takto se ke mně zachovají, vždyť naše přátelství jsem považovala za upřímné, ale spletla jsem se.

Prostě v nouzi poznáš přítele, nejen, že se to říká, ona je to skutečná pravda.

A já došla k názoru, pomáhejme jenom tomu, kdo pomůže tobě, ale jak to máme vědět dopředu, že?

Přikládám fotku, mých drahých tří mužských, manžel, syn a vnouček Pavlíček.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10