Někdy se zamýšlím nad tím, jak člověk je nedokonalý a mnohem dokonalejší jsou zvířata. Například psi. Měli jsme postupně několik psů, a každý by dal svůj život za náš. Který člověk by to udělal? Každý z těch čtyřnohých dokonalých tvorů nám život obohatil a na každého máme jen krásné vzpomínky. Samozřejmě, až na současného, který je, naštěstí, ještě realitou, nikoli jen vzpomínkou, a snad ještě dlouho zůstane.  S každým z našich pejsků jsme toho tolik zažili, tolik nám dal, tak moc nás obohatil.

Mívali jsme psa Azora. Ten miloval králíky, které jsme v té době chovali. Nejlépe se cítil v králíkárně mezi svými ušatými kamarády. Zda se dobře cítili i ušáci, to už nezjistíme. Jisté ale je, že si na Azora postupně zvykli i oni, a když se objevil u dvířek králíkárny, už mu dělali místo. Právě kvůli Azorkovi jsme museli králíky zabíjet tajně, aby to pejsek neviděl.

A pak jsme měli také Míšu. Míša se skamarádil s prasátkem Toníkem, kterého jsme také chovali. Byli to nerozluční kamarádi, a i když byl Toník zavřen v chlívku, nic jim nebránilo ve společných procházkách. Míša totiž dokázal otevřít chlívek. A tak, v nestřeženém okamžiku, Míša otevřel chlívek a tato podivná dvojice se toulala po vesnici. Rajzovali si to po místech, která vyhovovala psovi i praseti, a vůbec jim nevadil ruch kolem nich. Místní se totiž rádi chodili na Míšu a Toníka dívat. Takové malé vesnické zoo tak vzniklo. Lidé je znali, nebáli se jich a dobře věděli, že až se naše dvojka dostatečně nabaží svobody, přivede Míša kamaráda zase zpět domů. Neměli jsme o naše dva miláčky strach.

 Za domem jsme tehdy měli malý rybníček. To léto bylo takové sucho, že se voda v rybníčku postupně vypařovala, až zbyla tůň plná bahna. Všichni jsme tehdy byli uvnitř v domě, včetně babičky, která se jinak ráda vyhřívala před domem na sluníčku. Ten rok jsme ale slunce měli až po krk a užívali jsme si siesty po obědě v chládku domova. Hrála tehdy nějaká komedie a všichni jsme byli rozloženi u televize, která hrála nahlas. Takové malé útočiště před všudypřítomnými paprsky a krvelačnými komáry to bylo. Zapomněli jsme na čas, na povinnosti a vše kolem nás. Jen Míša nás rušil z naší pohody.

 „Co ten pes tak štěká?“ ptal se manžel.

„To nikdy nedělá. Aby tu byl tak zloděj,“ děla babička, a při těch slovech se ještě víc zabořila do křesla, jako by s ním chtěla splynout, aby ji náhodou zloději neodnesli.

„Míšo, Míšo,“ volaly děti, ale nikomu se nechtělo ven z domu.

Když ale Míša začal rumplovat dole dveřmi, museli jsme ven. Vypadalo to, že se náš Míša zbláznil. Jakmile jsme vyšli z domu, Míša nás tlačil za dům, jako by nám chtěl něco ukázat. Tahal nás za nohavice, což nikdy předtím nedělal. V bažině se válelo prasátko Toník. Nemohl, chudáček, vylézt ven, a pomalu ztrácel síly. Byl by v té tůňce zahynul. Míša ho ale tím, že nás zalarmoval, zachránil. Dalo nám dost práce, než jsme zablácené prase vytáhli ven. Byli jsme všichni zablácení až za ušima, Toník byl ale v pořádku. Spokojeně se tulil k našemu Míšovi a naděloval mu dávku bahna, aby to snad psovi nebylo líto. Míšovi to ale nevadilo. Spokojeně vrtěl ocáskem a vítal svého kamaráda zpět do života. Kolem tůňky následující dny přibyl plůtek. Nejdřív jsme sice zvažovali, že chlívek opatříme pořádnou petlicí, pak jsme ale raději zabezpečili tůňku. Protože si myslím, že by se náš Míša naučil i petlici otevírat, a kdyby byl Toník zamknutý na klíč, možná by se naučil i odemykat.

Tak tomu já říkám přátelství!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10